chození po tichu

Po dvou a půl letech v klánovickém lese sama, bez doprovodu.
Nemrzne, uf.
Tudíž mé slzy na mé tváři nezamrzají, ale slané potůčky stékají po mé tváři a skapávají mi z brady na oranžovou bundu.
Jako kapky deště pomalu roztají sníh, který je ještě místy okolo mě, mé slzy ze mne uvolňují neuvěřitelné množství pocitů.
Smutek. Zklamání. Beznaděj.
Voda postupně roztaje všechen sníh.
Lidé to neradi vidí.
A lidé neradi vidí někoho plakat.
Co se ale stane s vodou, co zbyde po sněhu.
Odteče do kanálů...
Ale v lese žádné kanály nejsou.
Postupně se tedy vsákne zpět do země.
A vodní koloběh se opakuje.
A kam se tedy má vsáknout má bolest?
Se slzami se vyplavila ven.
Ale nemá, kam odtéci.
Postupně se tedy vsákne zpět.
Jako ta voda v lese.
A koloběh se bude opakovat...
- NE!!!