neodcházej...

Sedí u okna zabalená v peřině a kouká ven. Jendou za čas projede auto, které jí lehce ozáří obličej. Černé vlasy padající do očí a mezi nimi stéká slza. Ta hnusná hořká věc. Nerada plakala. Nechtěla ukázat, že je slaboch, ale nešlo to zadržet. Za chvíli se rozvzlykala ještě víc a schovala hlavu mezi kolena.
Je to jen pár hodin, co se dozvěděla, že člověka, kterého tak strašně miluje, už neuvidí. Zase spolu seděli venku u jezírka, kam chodili často. Moc si nepovídali, vždycky se jen tak líbali a koukali na vlnky, co se po hladině proháněly díky větru. Byli rádi, když mohli být spolu. Jenže dnes to bylo jiné. Nešeptal jí do ucha ta slova, která jí vždy uklidňovala a někdy rozesmála. Nepolíbil jí ani jednou, ani okolo ramen jí nevzal. Když se letmo dotkla jeho ruky, ucukl a uhnul pohledem. „Co se děje?“ vypadla z ní otázka, která jí teď tížila v hlavě. Koukal nepřítomně do dálky. Sklopil hlavu „Musím… musím ti něco říct.“ Věděla, že to nebude nic dobrého a nevěděla, jestli to chce vůbec slyšet. Ještě včera byli oba tak šťastní. Včera se poprvé milovali. Tak co jí chce říct po tom, co mu obětovala to jediné cenné, co měla? „Víš.. teda já… odjíždím.“ Koukala na něj a nevěřila tomu, co řekl. „Kam?“ vydechla polohlasně a cítila to těžko v sobě. Neodpovídal, jen se na ní podíval a zase uhnul. „Do Anglie. Abychom mohli natočit desku a rozjet kariéru.“ „No tak já na tebe počkám a…“ „Já se nevrátím.“ Chvíli bylo ticho. „Už mě nechceš vidět?“ „Ne to ne… vlastně jo. Bylo by to těžší. Lepší bude, když se rozloučíme už navždy.“ V hlavě jí lítalo tisíce myšlenek jak tornádo. Nevěděla, co si má myslet. Cítila, jak jí srdce padá dolů až někam k nohám a tam se roztříštilo na několik kousků. Jako sklenička, kterou omylem shodíte ze stolu. Jenže tohle bylo úmyslné. „Proč?“ zeptala se a cítila, jak jí pálily oči. „Miluju tě.“ „Však já tebe taky...“ „Kdyby to byla pravda, zůstal by si se mnou.“ „Ale nejde to. Promiň.“ Zvedl se a odcházel. Do ticha jeho kroků bylo slyšet její „Tome.“ Zastavil se, ale hned zase pokračoval.
Sedí u okna zabalená v peřině a kouká ven. Jednou za čas projede auto, které jí lehce ozáří obličej. Černé vlasy padající do očí a mezi nimi stéká slza. Ta hnusná hořká věc. Nerada plakala. Nechtěla ukázat, že je slaboch, ale nešlo to zadržet. Za chvíli se rozvzlykala ještě víc a schovala hlavu mezi kolena.