Díky, mami

Snídáme, je tu hrobové ticho. To nechutný prase, můj otec, odporně mlaská a rve do sebe asi už pátou obloženou housku. Já pojídám čokoládové lupínky a zapíjím to mohutnými loky mléka. Mamka nervózně usrkává kávu a drobnými prstíky bubnuje do stolu. Chlácholivě se na ni usměji, něžně mi oplatí. „Mami, dneska jdu s klukama do kina. Já jen abys se mnou nepočítala s večeří,“ oznámím sebejistě, otec okamžitě ztuhne, dělám jako by nic. „Tak ty jdeš do kina, Same?! Ty se máš zeptat, ne to před nás položit jako hotovou věc. Nikam nejdeš! Kolik myslíš, že ti je let, kurva!?“ řve jak pominutej a prudce vstává. „Šestnáct,“ odtuším chladně a pohlédnu mu do očí. Navenek klidně, srdce mi ovšem buší jak o závod. Mamča na nás v hrůze hledí, samým napětím ani nedýchá. Náhle zazvoní zvonek. Otec se spokojeně usměje. „Kdo to je?“ vyjedu na něj útočně, přestože vím, co odpoví. „Tvoje milá sestřenka, budeš se jí věnovat, je ti to jasný!“ nečeká odpověď, tohle nebyla otázka. Prudce vstanu. „Same, prosím…..“ Mamka. Prosebně na mě hledí. „Otevři jim, Annie!“ přikáže otec nekompromisně a dychtivě na mě hledí, chce se se mnou hádat, přímo hledá záminku…. Pohrdavě odfrknu a vrhnu se ke schodům, surově mě popadne za černé vlasy a táhne mě ke dveřím. Pustí mě a strčí do mě, pomalu vejdu do předsíně. V očích mám ještě slzy bolesti.
Moje desetiletá sestřenka Hoten stojí v chodbě a roztřeseně si svléká kabát, její matka je už dávno pryč. V domnění, že je její dcerka v dobrých rukou, odjela na služební cestu, jako každý měsíc. Táta jí vytrhne kabát z ruky a pověsí ho na věšák. Hoten se zachvěje, pak se na mě však statečně usměje. „Ahoj Same.“
Hoten stojí uprostřed kuchyně a nejistě přešlapuje. Soucitně ji pozoruji, vždycky je neklidná, pokaždé, když je u nás. Dnes se zdá být k smrti vyděšená. Je mi jí tak líto…. „Nemusíme být celý den doma, Hoten. Půjdeme ven, jo? A pak třeba do kina.“ Povzbudivě ji poplácám o rameni a popadnu její tašku s věcmi. Jemně ji uchopím za předloktím a mířím ke schodům ke mně do pokoje. „Kam si myslíš, že jdeš, kluku!“ zahromuje otec a vyrve Hoten z mého pevného sevření. Ta ztuhne, tvář má zsinalou hrůzou. Zhluboka se nadechnu. „Jen jí odnesu věci nahoru.“ Vysvětluji s ledovým klidem tomu idiotovi, uvnitř to však vře vzteky. „Tome, nech je prosím.....“ mamka se do toho odhodlaně, pošetile vloží. Chyba! „Ty drž hubu! Nepleť se do toho, rozumíš!!!“ Strká do mamky, já si zatím přitáhnu Hoten k sobě - nenápadně ji navádím směrem ke schodům. „Zapni si počítač, já sem hned nahoře.“ Pošeptám jí a odtáhnu mamku ke dřezu s nádobím.
„Kde je?“ zavrčí nebezpečně a vyrve mi utěrku z ruky. „U mě. Na počítači.“ Odpovím tiše a varovně na něj pohlédnu. Ušklíbne se a už dusá po schodech nahoru. „Mami......“ hlesnu vyděšeně, ta se kouše nervózně do rtu. Vybíhám po schodech za nimi. „Same! On tě zabije!“ vyjekne a snaží se mě odtáhnout nazpět. Vytrhnu se jí a rychle vyběhnu ztrouchnivělé schody. Rozrazím dveře od svého pokoje a vtrhnu dovnitř. To hovado ji právě hladí po tváři, ona se znechuceně odvrací a vyděšeně kňučí. „Nech ji být!“ zařvu, tryskem přeběhnu pokoj a prudce ho nakopnu. „Ty hajzle jeden!“ Zuří, je úplně nepříčetnej! Vážně mě zabije! Do tváře mi tvrdě dopadne jeho pěst, ozve se nepříjemné křupnutí a z nosu se náhle řine čerstvá teplá krev. Navíc dopadnu do skleněné vitríny a roztříštěné sklo mi projede krkem…… asi i hlavou. Sípu, nemůžu se nadechnout, krvácím! Určitě chcípnu! Hoten se krčí v koutě a hystericky pláče, otec do mě surově kope a buší pěstmi!
Otcovým krkem náhle hladce projede čepel nože. Krvácí a hroutí se k zemi, na mě. Je strašně těžkej! Sakra, tak to je konec.....
„Díky mami….. zachránilas sebe a Hoten....“