Rodinná láska

Kapky deště bubnovaly do parapetu. Chvíli, když se do nich opřel vítr, dopadaly ztěžka i na okenní tabuli, tam se rozpily a dlouhým potůčkem stékaly. „Kam stékají? Na parapet. Tak jako tak skončí stejně jen s tím rozdílem, co prožijí. Je to jako život, vždycky skončí stejně.“ Pověděla roztřepaným hlasem svému plyšovému medvědovi a do jeho měkkého kožíšku zabořila svůj uplakaný obličej. Slzy se do něj vpíjely jako voda do vyprahlé země. „Proč mě nemiluje? Proč?“ tázala se dívka hebkého kamaráda, viděla však jen tvář bez pohybu a tu svou zrcadlící se v jeho černých perličkových očích. Jemně medvěda položila na polštář. Popadla do ruky mobil, chvíli přemýšlela a pak do něj horlivě vyťukávala písmenka. Potom padla na postel a dala se znova do srdceryvného pláče. Méďu při tom držela za tlapku. Vyrušil jí tón ohlašující smsku. Jasne ze muzes prijet tak za dve hodiny na nadrazi. Matysek! Na nic nečekala, popadla kufr, naházela do něj oblečení a různé další věci, nezapomněla ani na plyšáka. Rychle naškrtala na papír vzkaz pro rodiče a vydala se na nádraží.

„Konečně, myslel jsem, že už se tě nedočkám!“ objal ji Matěj. Snažil se ji rozveselit, ale když viděl, že je to k ničemu, raději začal „pitvat“ její dušičku. „Tak co tě trápí, sestřenko?“ „Nachytala jsem Martina s tou krávou z diskotéky. Víš, tenkrát jak jsi u nás byl a ona se tam na něho začala věšet. Tvrdil, že s ní nic nemá a přitom…“ odmlčela se a oddávala se vzlykům. Mates ji chytl za paži, jako by se bál, že každou chvilku upadne. „A přitom s ní celou dobu spal za mými zády!“ vydala ze sebe Lenka. „To mě moc mrzí zlatíčko.“ Objal ji Matěj. „Kašli na něho, máme prázdniny, tak si je užijeme, co?“ Lenka přikývla, ale nevypadala, že s tím souhlasí.

„Stejně máš nejkrásnější pokojíček pod Sluncem.“ Skočila do peřin Lenka a kochala se podkrovním pokojem. „To víš a nejlíp se v něm uchovávají takové krásné sestřenky, jako jsi ty.“ Lichotil Lence Mates. Poté ji začal lechtat. „Usměj se, nebo tě ulechtám, až se počůráš!“ „No dobře, vzdávám se!“ začala se Lenka smát. V té krásné přírodě na vesnici jí bylo tak nádherně. Najednou jako by zapomněla na všechny své problémy. Z lechtání se nakonec stala polštářová bitva, kterou zakončilo škubnutí jedním z polštářů a náhlá mlha z peří. Ozvalo se i řinčení skla, to dopadla na parkety nová lampa, kterou Matějův otec dovezl až z Anglie. „Co se tam nahoře děje?“ zakřičela nervózně matka Matěje. „Ale nic, jen jsme si hráli!“ omluvně volal dolů Matěj. Z matky měl strach, byla to rázná žena, která se moc nesmála. Celý život zasvětila práci a sama povídala, že na zábavu nemá čas. „Nechcete si radši postavit stan? To je aspoň jistota, že už nic nerozmlátíte, pokud nepodpálíte zahradu!“ zařvala nahoru a dál míchala zavařeninu. Mates se zazubil, Lenka už však zase seděla jako hromádka neštěstí. „No tak, kočko, máti už je taková, nekažme si náladu a na zahradě ve stanu nebudeme aspoň pod jejím neustálým dozorem.“ Cvrnknul Lence o nos. Pousmála se a posbírala pár věcí potřebných do stanu.

„To jsem si nemyslela, že stavba stanu dá tolik práce!“ oddechla si Lenka, když zapíchli do země poslední kolík. „No jo, ty měšťačko, taky nic nevydržíš, doufám, že mi tu za pět minut neusneš na klíně!“ popichoval Mates Lenku. Ta po něm hodila hrstí trávy a zalezla do stanu. „Tsss, teď budu mít zelený pyžámko,“ rozčiloval se naoko Mates a skočil na Lenku. „Pomooooc,“ zakřičela se smíchem Lenka do nočního ticha. Potom si roztáhli ven deku a pozorovali hvězdy. „Romantické, viď?“ rozplývala se Lenka. „Leni, myslíš, že by mezi náma mohlo být někdy něco víc?“ zeptal se zamyšleně Mates. Lenka se překvapeně otočila k němu tváří: „Co to blábolíš, blázínku?“ „Jo, jsem blázínek, ale neblábolím, miluju tě!“ řekl jí upřímným tónem Matěj. Tak vážného ho Lenka nikdy neviděla. „Matýsku, já vůbec nevím, co na to odpovědět, je mi s tebou fajn… ale…“ odmlčela se Lenka. „Hm, vždycky je nějaké ale!“ řekl ublíženě Mates. Obrátil se na druhý bok, nechtěl, aby Lenka viděla zalesknout se slzu v jeho oku. Tu noc mlčeli, dokud oba neusnuli ve stanu. Mlčeli, i když si dalšího rána Lenka balila své věci…

Matýsek mlčky plakal, když se spouštěla rakev s Lenkou hluboko do podzemí. Mlčel, ale přesto věděl, že si její smrt bude navždycky vyčítat. Nikdy jí neměl říct o svých citech, nikdy neměl dovolit, aby v depresi a s brekem odjela domů, nikdy jí neměl dovolit, aby se zbavila pomocí žiletky života… Když se utápěl v slzách, přistoupila k němu jeho matka. Nikdy ji neviděl tak na měkko. „Tohle prý zanechala pro tebe.“ Podala mu malý papírek. Roztřesenou rukou jej rozevřel. „Některé kapky deště dopadají na parapet přímo, jiné se nejdříve musí dotknout okna a stéct po něm složitou cestou, aby dopadly na parapet, ale všechny skončí stejně. Na tom parapetu. Matýsku, promiň, neměla jsem už víc síly na to, abych žila složitý život. Ukončila jsem to jednoduše. S bohem. Navždy jen Tvá Lenka! P.S.: Milovala jsem tě tajně strašně dlouho, ale myslela jsem, že nemáš zájem, to ALE mělo pokračovat, ale bojím se, že už by to neklapalo, tak jako když jsme jen přátelé, bohužel jsem se zajíkala pláčem. Moc mě všechno mrzí, budu vždy s tebou!“ Matěj dočetl a papírek skrčil v ruce. Proběhlo jím milion pocitů.