Její silueta zářila lehkostí a něhou

Její silueta zářila lehkostí a něhou

Její silueta zářila lehkostí a něhou. Když na něj pohlédla, věděl, že je to naposled. V jejích očích spatřil ještě malinký záchvěv naděje, a pak už nic. Prázdno. Věděl, co přijde. Zranil ji, ale ona to neunesla. Ublížil jí, a ona věděla, že dál už to nejde. Dala mu sbalené kufry – již asi šesté – ale on cítil, že je to tentokrát naposled. V jejích očích se třpytily slzy, a ona věděla, že když za ním okamžitě nezavře dveře, zavolá ho zpátky. To už nechtěla. Ne po několika letech bolestného soužití, které se skládalo jen z ustavičných scén a bolestných slz, hádek, a usmiřování, kterého bylo ale v posledních měsících pomálu a ona věděla, že už si jeden druhého neváží. Přesto od něj dosud nedokázala odejít, a on toho zneužíval. Teď věděl, že u ní skončil.
Zabouchla za ním dveře. Počkala, až uslyší výtah, spadla na podlahu a brečela a brečela. Věděla, že se vybrečí a najde si konečně muže, kterého nebude muset prosit o kousek něhy a lásky, a který ji bude beztak hýčkat. Ale pořád cítila touhu zavolat ho zpět. Už nevěděla, jak dál….
Ne, řekla si, to by byla slabost, říkala si, když stála v otevřeném okně v posledním patře baráku. Nikde nikdo, kdo by ji prosil, ať nedělá. Nikde nikdo, koho by nějak zaujala. V tuhle hodinu byli sousedé ještě v práci. Cítila se zbytečná. Věděla, že skočit nemůže. Kdo vlastně ví, co bude po smrti? Kdo ví, zda to nebude ještě větší trápení? Shluk pocitů, které popisují lidé, co „údajně“ prožili klinickou smrt, sice vypovídal o něčem jiném, ale bála se…
Odtud už nebude cesta zpět, pomyslela si. Skočila.