MŮJ sen

Mít sny je, řekla bych, hodně důležité. Ne, teďka si vážně nedělám legraci! Já jsem třeba už odmala chtěla malovat obrazy. Vždy jsem říkala: „Až budu velká, tak budu malovat obrazy!“ Dokonce jsem začala hledat ty správné střední školy a měla jasný plán; po základce půjdu na uměleckou v Ostravě a ... a budu konečně šťastná!
A najednou tu byla sedmá třída a s ní i nabídka, jít na nějaký šestiletý gympl. Třeba do Hlučína, to je nejblíže. Tak tedy směle do toho: Šla jsem na zkoušky v přesvědčení, že si vyzkouším, jak zhruba fungují přímačky a jestli budu hodně nervózní. Ale vůbec nic. Ani se mi neklepala kolena, ani jsem neměla strach. Měla jsem špatné známky na vysvědčení a byla jsem dokonce i smířená s tím, že jsem nezdědila nějaké nadání na učení. Bylo po zkouškách, já byla nepřijata a byla jsem šťastná; teď už konečně nestojí nic v cestě k mému snu. Jenže o několik dnů později se otevírala druhá třída, do které jsem se vešla.
Byla jsem přijata na šestileté gymnázium v Hlučíně.
No, řekla jsem si, že to alespoň vyzkouším, osvobodím se od idiotů ze základky a taky možná poznám nové lidi. Budu na gymplu a za dva roky budu dělat talentovky na uměleckou. Takhle jsem si to představovala. Proč taky ne? Vidíte snad nějakou komplikaci?? Já jsem žádnou neviděla, až donedávna. No, nepředbíhejme. Tak tedy:
Šla jsem na gympl a stalo se něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Najednou, z ničeho nic se se mnou začali bavit úplně neznámí lidé. Ne, oni mě ani neuráželi, ani mi nenadávali!! Byli to prostě obyčejní lidé, kteří si chtěli popovídat, byť třeba jenom o počasí. Byl to šílený nezvyk. Najednou jsem okolo sebe měla lidi, kterým záleželo na tom, jak se mám, nebo kteří mi vysvětlili komplikované učivo, lidi, kterým záleželo na mém názoru. Najednou mě začali brát mezi sebe a ani nevím jak, měla jsem přátele! To si ani nedokážete představit, jak jsem byla šťastná! Byl to úžasný pocit, těšit se ráno do školy, ne na písemky, ale na ty lidi! Těšit se na hlášky třídy a dokonce se někteří těšili i na mě! To byl pro mě zázrak, já totiž na základce přátele žádné neměla. První rok, tedy prima, utekla jako voda; sekunda se rovněž chýlí ke konci.
Ale najednou, uprostřed svých úžasných přátel si říkám, jestli je všechno v pořádku. Jasně, že je! Okřiknu se v duchu. Měla jsem snad někdy tolik přátel, na kterých mi záleží?! Co by zase nemělo být v pořádku?! A pak, když tak stojím v hloučku s Maruš a Petrou, které vedou velice duchaplný rozhovor, uslyším tu jedinou větu: „A co chceš dělat teď?“ ptala se Petra Marušky. Marie divoce gestikulovala nad dvěma velkými hrubými linkovanými sešity a řekla: „No, dopíšu tuhle knihu a někdy ji vydám. Co si myslíš?! Mým největším snem je být spisovatelkou!“ Petra přikyvuje: „Jo, tohle ti opravdu jde! Já zase chci být operní zpěvačkou!“ A najednou se ten hlásek v mojí hlavě zmohl na jediné, jen mi přidušeně připomněl: A co já? Koukni na ně, ony se svých snů nevzdávají! Maruš stále píše knihu Srdce domova a Petra chodí k učitelce zpěvu a je přihlášená do Superstar!!! A co dělám já? Najednou ticho. Klid. Prázdno. Zkrátka nic. Nekonečná černá tma v mé mysli, když se blbě dívám do nebe. Můj sen ... to křehké ... Všechno ... v mé duši ... takhle jsem to ... nikdy ... nechtěla ... ale ... Jak to jen bylo ... ? Až budu velká ... tak budu ... „A čím chceš být ty?“ zeptala se mě náhle Maruš a já se zmohla na jediné:
„Ještě nevím.“