Přejete si pokračovat?

Šimůnek se napil své hořké kávy. Bože, jak tu chuť po ránu miloval. Byla to asi jediná část dne, která ho neničila... Proč vlastně začal pít kafe? Mohlo mu být tak patnáct... ale proč? Asi, aby si připadal dospělý. Jo, to zní celkem věrohodně. Chtěl být dospělý... Páni, že byl ale pořádný hovado.

Dospělý Šimůnek tedy seděl ve své kanceláři, ve své prostorné kanceláři... a zrovna... zrovna co? Jaký měl krucinál vůbec důvod sem dneska chodit? Práce?... Ano, to zní rozumně... samozřejmě, vždyť rpacuje. Na něčem dělá. Maká. Fára na papíru, jak by řekl Fanda, kamarád ze základky... Sakra, neměli dneska domluvený ranní posezení? Jo!

Šimůnek už už vstával, když se uklidnil. Vždyť odtamtud si zrovna přinesl to kafe. No... jasně, byl s Fandou na snídani a před odchodem si ještě objednal kafe s sebou. Jo, kafe... Zhluboka se napil. Je teď v práci a měl by konečně začít. Dneska má odevzdat tu smlouvu s Orálkem... nebo... Zaorálkem? Prostě s nějakym tupym zemědělcem.

Šimůnek nastartoval počítaVěděl, že jakmile se rozjede, naskáčou mu desítky emailů, z toho jen tak každý pátý bude něco jiného než spam.

"Přejete si pokračovat?" napsal počítač. Co to zase má být... ale vlastně... přeje? Vážně chce i nadále pokračovat v téhle kravině?

"ANO/NE" přičemž ANO svítilo. Šimůnek se znovu zahleděl na obrazovku... a poté stiskl tlačítko vpravo a enter.

Svět se zastavil. Obrazovka zčernala, veškeré zvuky z venku utichly. Šimůnek se narovnal na židli a rozhlédl se. V tiché kanceláři... ano, ta kancelář je nějaká zvláštní... tichá? Jak tichá, vždycky byla tichá... ale teď... v tiché kanceláři se něco změnilo, ale co? Všechno stálo nehybně jako předtím, ale... teď to bylo jiné. Šimůnek rychle vstal, aby snad sám sobě dokázal, že on tady stále je, že on funguje, že žije...

"Pane Bože." Jeho hlas zněl naprosto normálně, možná jen tedy vystrašeně a poněkud hlasitě, v tomhle tichu, ale... kdo by se divil.

"Ehm... Marcelko?!" Zavolal ke dveřím. Sekretářka neodpověděla... možná tady ještě není... ne, to je hloupost, vždyť okolo ní procházel. No, ale možná šla na záchod nebo do kuchyňky, udělat si kafe. Ach Bože, Marcelko!

"Ma-Marcelko!" Mohl byse taky jít za ty dveře podívat sám... ale bál se, co by tam uviděl. Už zjistil, co se změnilo. Hodiny na zdi se zastavily.

"8:17:25" Přečetl šeptem. Najednou se mu nechtělo mluvit hlasitě, přerušovat to ticho světa. Popošel pomalu ke dveřím a dotkl se kliky. Ještě nikdy si nevšiml, jak ta kovová klika studí. Bylo to tak nepříjemné. Otočil s ní... ale dveře nešly otevřít. Zatřásl s ní. Rychle pustil kliku, jakoby to bylo něco jedovatého. Roztřesenou rukou vytáhl z kapsy mobil. Stiskl tlačítko a displej se rozsvítil. Náhlý pocit, který se rozlil Šimůnkovi po těle, byl jako to nejlahodnější kafe na Zemi. Všechno najednou bylo zase v pořádku. Prostě se jen vyděsil, to je celý. Hodiny se zastavily, to se přece může stát i v lepších rodinách. Marcelka je prostě jinde a... dveře možná někdo ze žertu zamkl. Stiskl na mobilu kontakty a...srdce se mu na chvíli zastavilo. Jediný kontakt byl číslo 81725. Ani u něj nebylo jméno. Tohle není dobrý. Tohle vůbec není dobrý. Šimůnek zděšeně vyjekl a ruce se mu roztřásly natolik, že mu mobil upadl na zem.

"Pane Bože... Bože." Stále šeptal. Proč ale šeptá. Proč vlastně kurva šeptá?!

"Bože? Bože!" Začal chodit po místnosti rychlým krokem. Znovu se pokusil otevřít dveře, mlátil s nima, ale nic se nestalo. Přeěhl ke stolu a praštil do něj, až na něm všechno poskočilo a propisky v hrnku se rozházely všude okolo. Chytl se za hlavu a prohrábl si rukama zpocené vlasy. Klekl si na kolena, opřel se zády o stůl a zavřel oči. Tohle všechno je jen sen, až ty oči otevře, tak všechno bude zase v pořádku. Ano... v pořádku. Tik tak uslyší. Tik tak. Uslyší zase hodiny, uslyší to tik tak. jak krásný to zvuk. Tik tak, tik tak...

"Pane Šimůnek?" Co to bylo? Kdo to byl?

"Pane Šimůnek, ste v pořádku?" Nechtěl otřevřít oči. Otevřel je. Nad ním stála vyděšená Marcelka. Šimůnek vstal a tupě na ni zíral. Tik tak. Hodiny běžely dál. 8:17:31 - 8:17:32 - 8:17:33... Tužky na stole ležely všude rozházené, dveře otevřené... a za nima Marcelčin stůl.

"Ano. Jsem v pořádku." Šel si sednout k potači, ale spíš se tam svalil.

"Přejete si pokračovat?" Stálo na monitoru.