Navždy ztracená láska

Prsty přejížděla po zipu, který uzamykal její věci v kabelce. Byla nervózní, klepala se jí kolena. Stála u obchodního domu a nevěděla, co dělat. Přešla k zábradlí a prsty bubnovala do železné trubky. Nakonec s přemáháním otevřela kabelku a vytáhla z ní čokoládu, kterou před chvílí koupila. Původně byla určena pro její kamarádku k narozeninám, ale dneska zvítězila nervozita nad oslavou. V mžiku ji celou měla v sobě. Opřela se o zábradlí a vyhlížela ho. Kluka, který byl od narození na vozíčku. Jí bylo teprve necelých 14, jemu 19. Přesto ona byla již velmi vyspělá. Myslela si, že to všechno zvládne. Že zvládne život s postiženým člověkem. Seznámili se na internetu.

Konečně ho uviděla. Vypadal mnohem drobnější, než když jí posílal fotku. Skoro se v tom vozíčku ztrácel. „Ahoj,“ zamávala mu. Instinktivně sevřela pěst na znamení, že to musí zvládnout. Podala mu ruku na pozdrav. Usmál se. Pevně ji stisknul. Ona mlčela a on se na ni se zálibou usmíval. „Doufám, že nemám rozmazanou řasenku,“ myslela si v duchu. On však její myšlenky rozvrátil. „Jsi moc krásná mladá slečna.“ Povídal jí. Začala se červenat. Nebyla schopna ze sebe vydat ani slovíčko. Dovedl ji až do parku. „Miluju to tady, je tu klid.“ Zasnil se. Přikývla. Bála se, že když promluví, bude se jí třepat hlas. „Nestydíš se, že tu jsi se mnou?“ zeptal se s obavami v hlase. Zakroutila hlavou. „Nevypadáš moc přesvědčivě, mě se bát nemusíš.“ Uchopil ji za ruku. „Nebojím se, jen jsem nervózní a rozhodně se za tebe nestydím.“ Povídala mu. Spokojeně se zazubil. Aby zaplnil trapnou chvilku ticha, povídal jí o životě. Odmala byl ochrnutý, měl brášku, co fetoval a poslouchal tvrdou muziku, otec co pil a mlátil matku, matka, co si nechala všechno líbit. Život, který mu nikdo nemohl závidět. Seděli v parku, povídali si o životě. Měli pocit, jako by se znali celou věčnost.

Ona šla a on jel vedle ní ve svém vozíčku, drželi se za ruce. Šli přes náměstí a cítili se tak spokojeně. Náhle kolem nich procházely dvě dívky a možná až zbytečně nahlas ta jedna řekla: „Koukej, kráska a zvíře. Jak si může tímhle kazit tak mladá holka život?“ Myslela tím ty dva. Oni však dělali, že to neslyšeli, i když dívce ta slova hučela hlavou celý den.

Poslední políbení, potom ona nasedla do vlaku, naposled mu zamávala a jela zpátky domů. Kráska a zvíře, kráska a zvíře, kráska a…

„Promiň, dnešek s tebou byl moc krásný, ale jsem ještě moc mladá…“ s těžkým srdcem mu sdělovala do telefonu. Nastalo mlčení, které přerušoval pláč. „S bohem…“ vyřkla, zavěsila, zachumlala se do peřin a celou věčnost plakala. Byl to člověk, který si zasloužil lásku a ona, kdyby neposlouchala trapné kecy okolí, by mu ji dokázala dát. Milovala ho, ale byla na vrcholku puberty a byl pro ni důležitější zevnějšek…

Stála u rybníčku, nohy měla smočené v nazelenalé vodě. Plakala. Opustil ji její kluk. „Sorry, ale jsi taková šedá myška a kámoši z tebe maj akorát tak srandu…“ řekl jí a pak na jeho mobilu zahlédla prsatou blondýnu ze třeťáku. Nejraději by smočila ve vodě celé tělo a už tam zůstala navždy, mlčenlivá jako ryba, sama… sama… sama… Vzpomněla si, že to samé ona udělala před rokem tomu klukovi na vozíčku. Vstala, osušila nohy do trávy, kašlala na řasenku, kašlala na to, že neměla na sobě své nejhezčí oblečení. Vzala z pokladničky pár drobných na vlak a vydala se vstříc osudu.

„Dobrý den, je doma Petr?“ vyhrkla na postarší paní. Vykulila na ni oči. „Už… už půl roku je mrtvý…“ rozplakala se. „Oh bože, promiňte…“ opřela se o dveře dívka. Ztěžka dýchala. Paní ji vzala za rameno a posadila ji na židli v kuchyni. Nalila jí skleničku vody. Hltavými doušky ji vypila, nepřestávala brečet. „Bylo to strašné, na náledí mu podjel vozíček…. Přímo pod auto… Ty jsi ta dívka, se kterou byl tenkrát v létě… Ta Anička?“ stiskla jí ruku žena. Dívka přikývla. „Bylo to poslední jméno, které vyřkl, miloval tě a stále na tebe čekal…“ rozplakala se jeho matka. Seděli u stolu jako dvě shrbené stařenky. Plné bolesti a zármutku. Kdyby tehdy…