Když pohladíš hlavičky kopretin

Na hřbitově blízko našeho městečka jsem potkala kluka, který držel kytici kopretin a na jeho obličeji byly vidět velké vrásky a smutek. Nějakou silou jsem na něj musela zůstat koukat. Nevím proč, vlastně nebyl výrazně hezký, navíc vůbec nebyl můj typ, přesto mě strašně zajímalo, proč je tak mladý a docela hezký kluk sám a smutný.
Já na hřbitov chodím občas, jen tak se projít, utřídit myšlenky, protože tady je vždy ticho a klid. Taky mě láká to tajemno, kdy je tady hustší ovzduší a vzduchem létají různé otázky, na které už nikdo nehledá odpovědi. Prošla jsem kolem něj a on vůbec nic nezaregistroval, stále stojí na stejném místě, stále se stejně upřeným výrazem kouká na fotku na náhrobku. Je na něm něco zvláštního, neustále opakuje jednu a tu samou větu a nevnímá čas. Stojí tu hodinu, dvě a já tu stojím s ním a čekám. Když se začne stmívat, kluk se probere, položí kopretiny na hrob, na hlavu si nasadí kapuci a býval by odešel a ani si mne nevšiml, kdybych mu ovšem nestála v cestě. Najednou zčervenám a připadám si hrozně, nejen že jsem ho celou dobu pozorovala, ale já ho i poslouchala a nedokázala jsem odejít. Vysoukám ze sebe tiché ahoj, promiň, které vyzní do ztracena a koukám na něj, jak se otočí a odchází bez jediného slova. Kdyby mi alespoń vynadal, nebo se zeptal, proč jsem tu stála, ale on se ani neotočí. Nespěchá, jde co noha nohu mine. Koukám za ním, jako kdyby byl nějaké zjevení do té doby, než zajde za kamennou bránu hřbitova. Poté se jdu podívat na hrob a doufám, že mi alespoń něco prozradí. Hned vedle fotky velmi mladé dívky, které mohlo být asi sedmnáct, stojí velkým zlatým písmem napsáno: její duše, tělo, krása a smích s námi už dávno nejsou, přesto v našich srdcích zůstanou navždy. Vezmu do rukou kytici z kopretin a přejedu prsty jejich hlavičky, padla na mě taková zvláštně smutná nálada. Dívka byla skoro stejně stará, mohla toho spoustu prožít, dodělat školu, zamilovat se, mít rodinu a splnit si své sny. Teď však už nemůže nic, jen leží v hrobě a má dost času, protože nikam nespěchá. Rychle vrátím kytici na své místo a jdu cestou k domovu. Za kamennou bránou na lavičce sedí ten kluk a brečí. Nikdy jsem kluka brečet neviděla, a proto mě to velice rozhodí a přestože ho vůbec neznám, tak si k němu sednu a podám mu čistý kapesník. Nechám ho vybrečet a když se na mě podívá svýma smutnýma očima, tak ho pobídnu a on začne vyprávět, jak jel se svojí dívkou na oslavu jejích narozenin do jednoho baru. Bylo tam spousta jejich společných přátel, ani jeden z nich nepil, protože si tenhle den chtěli užít. Kamarádi oslavovali ve velkém stylu, a tak se šli sami projít na čerstvý vzduch. Chtěl jsem jí předat dárek k sedmnáctinám, nějak jinak, originálně. Dovedl jsem jí k rybníku, okolo kterého byla krásná louka plná kopretin. Natrhal jsem jich spoustu, pár jsem jí jich dal do dlouhých vlasů, jiné položil okolo nás ve tvaru srdce. Měsíc nad námi svítil, byl právě v úplňku. Všechno bylo tak strašně krásné, když jsem jí předal řetížek s jejím jménem, tak mě políbila a takhle jsme tam spolu zůstali několik hodin a plánovali si růžovou budoucnost bez mraků. K ránu jsme se vrátili do baru, kde naši kamarádi stále slavili. Chtěli jsme už domů, a proto jsme požádali někoho, aby nás odvezl. Protože jsme bydleli každý v jíné části města, u auta jsme se rozloučili. Pohladil jsem ji po tváři, popřál krásnou noc a naposledy ji zamával. Domů jsem dorazil k ránu. Jen co jsem zalehl, vzbudil mě telefon - nemocnice. Terezku před hodinou dovezli do nemocnice, kde bojovala s velmi těžkými poraněninami, kterým nakonec podlehla. Je mrtvá. Tahle dvě slova jsem slyšel v uších strašně dlouho a před sebou jsem viděl její obličej, když mi mávala. Autem jsem ji pustil s kamarádem, protože tvrdil, že vůbec nepil, nakonec mu našli 3 promile alkoholu v krvi, ale já dával vinu sobě, protože jsem ji s ním poslal. Dostal jsem se k psychologovi a nakonec i do psychiatrické léčebny, kdybych neměl rodinu, která mě strašně podpořila, asi bych se zabil, přesto si neustále dávám vinu a nevím, zda to vydržím - plánovali jsme děťátko a svatbu a nakonec jsme spolu oslavili naše první a zároveń poslední narozeniny. Proto chodím každý den sem, abych jí přinesl její oblíbené kopretiny. Začal jsem nenávidět alkohol a oslavy, a strašně dlouho jsem si s nikým nepovídal. Vlastně nevím, proč ti to říkám........ vstal, poděkoval za kapesník, usmál se - nebyl to veselý úsměv, spíš plný smutku a starostí a řekla bych, že i trochu ulehčení, že se někomu svěřil. Než zašel za roh, tak se ještě otočil a zamával. V té chvíli jsem ještě něvěděla, že mi mává naposledy. Druhý den jsem přišla domů dříve a zapla jsem si televizi, kde právě byly regionální zprávy. Hlasatelka oznamovala smutným hlasem, že včera v noci spáchal sebevraždu skoro devátenáctiletý mladík jménem David. Našli ho pod mostem, kde se předávkoval léky. Příčina je neznámá, jen se ví, že byl rok v léčbě psychologa. Pro ostatní příčina neznámá, pro mě až moc podrobná. Nechci tomu vůbec uvěřit a teprve nyní pochopím, že Davidův úsměv nebyl plný ulehčení, ale smíření! On to věděl, připravoval se na to dlouho a měl to promyšlené. Dojdou mi souvislosti, kterým jsem nedávala velkou váhu. Ta věta: už brzo tě uvidím, protože tě mám strašně rád a nemůžu tu bez tebe žít. Pořád ji opakoval, jako by se chtěl přesvědčit. Ta kapsa, do které si strkal můj kapesník byla plná nějakých krabiček - léky. A taky mi vypravoval všechno a to přece nikdy nikomu neřekl. Chtěl odejít s tím, že někdo ví pravdu a proto na mě čekal před bránou. Nebyla to náhoda, mohla jsem mu pomoci. Mohla, ale neudělala jsem to. Teď jsou spolu v nebi, určitě, protože tak hodného kluka jsem dlouho neviděla. Mají se rádi a žijí spolu šťastně, jak si to plánovali. Ovšem mě tu zanechali s pocitem viny, že jsem mu nepomohla. Rok jsem chodila k psychologovi, teď už jen nosím ne na jeden, ale hned na dva hroby kytice kopretin, vždycky jejich hlavičky pohladím a dlouho si s oběma povídám. Koukám na jejich fotky vždycky několik hodit. Přestala jsem řešit věci, které mi dřív přišly důležité. Teď mám jiné starosti. Ale i když za sebou vidím holku, která na mě kouká stejně tak, jako já před rokem na Davida, nehodlám se zabít, prostě to tady musím vydržet, užít si život za tři osoby najednou. Položím kytky na hroby a jako každý den se vydám na procházku........... smířená se svým osudem a taky s tíhou dvou životních katastrof na svych bedrech.