Smrt za lásku.............

Vyjdu schody do pátého patra zámecké nemocnice, kde leží moje nejlepší kamarádka.
Otevřu dveře a chystám se, že s úsměvem pozdravím. Ovšem ústa nechám naprázdno zklapnout, nejenže tam Katka není, ale na její posteli už leží úplně cizí paní. Doběhnu tedy k informacím, abych se zeptala, kde leží Katka Bezuláková. Paní se na mne podívá a řekne: ,,Katka tu s námi už není," nejdříve nepochopím, a proto se zaraduji, že kamarádku pustili předčasně domů. Úsměv mi však z tváře zmizí, když mi paní oznámí, že Katka zemřela dnes ráno na krvácení do mozku, k její smrti prý dopomohl i šok. Více mi říct nemůže, protože nejsem rodinný příslušník. Cítím, jak je mi špatně a vidí to i paní, která mi nabídne vodu. Vodu přijmu a se sklopenou hlavou, abych všem neukazovala svoji bezmoc, se vydám k lavičce v parku, kde nevydržím a nahlas se rozbrečím. Vzpomínám na všechny chvíle, které jsme spolu prožily. Znala jsme se ze školky a od první třídy jsme byly nerozlučná dvojka. Všichni nás tak brali a nikdo si neuměl představit nás spolu nevídat. Samozřejmostí bylo i to, že jsme spolu seděly celých devět let na základce a později i na střední. Nedokážu popsat, jakou radost jsme měly, když nás vzali obě. Vzpomínám na společné dětské výlety, nebo hraní s panenkami, pozdější chození do kina a pořádání oslav a nakonec společné pařby na diskotékách a v klubech. Říkaly jsme si snad úplně všechno a jedna druhé jsme dělala vrbu. Věděla jsem, kdo se jí líbil, koho měla ráda a koho nesnášela. Taky mi nezapomněla říct o první puse, první jedničce, pětce, o první hádce s rodiči a svým klukem. Spoustu věcí jsem poznala dřív, než je řekla. Někdy byla slova zbytečná, stačil pohled a věděla jsem, že má radost a nebo je naopak na dně. Vždycky jsme si se vším pomáhaly, byla víc než moje vlastní ségra (která dělá modeling a já jsem pro ní jen dítě). Na lavičce bych snad zůstala, kdyby mě nějaký pán neposlal domů s tím, že zamyká bránu parku. Nemohla a nechtěla jsem se s tím smířit, přišla jsem domů a vyndala jsem naše společné album. Já a Katka u moře, na školním výletě, před kinem, u nás doma, pod stanem, v sadu, s jejím klukem Honzou, našimi společnými přáteli....... takhle s fotkami v náručí usnu. Ráno si vezmu jeden prášek na bolest hlavy, druhý na spaní a třetí na šok, abych se vzpamatovala a nebyla ze mne troska, protože já žiju. Teprve po dvou dnech jsem schopna uvažovat a dělat normální činosti, krom brečení a spaní.
Z pokoje slyším zvonek, ale nejdu otevřít, protože vím, že dole jsou naši. Návštěva je však pro mě. Přišli Katčini rodiče s tím, že mi nesou pár jejích osobních věcí. Prý by určitě chtěla, aby je dali právě mně. Je to její oblíbený plyšák, tričko, knížka a CD. Usměji se na ně, i když vím, že to s nimi Katka neměla lehké. Přesto jsou na tom určitě hůř než já, byla to jejich dcera, kterou vychovali a měli ji rádi. Abych to vysvětlila, Katka posledních pár měsíců žila v podnájmu, díky tomu, že jí rodiče zatrhli Honzu. Když odejdou, tak s plyšákem v náručí zjišťuji, že kdyby nebylo Honzy, nic se nemuselo stát a Katka by se netrápila a nebyla by teď mrtvá. Nejdříve se totiž trápila, díky tomu, že jejím rodičům se Honza nelíbil. Tajně každou noc brečela pod polštářem a podstoupila tak psychickou zátěž. Později i fyzickou, když odešla z domu. Někdy spala na lavičce, jindy se potloukala po barech.
A v neposlední řadě ta nehoda, kdy ji Honza nechtěně strčil a ona vpadla do silnice, kde ji v plné rychlosti srazilo auto. Její šance na přežití byly malé, přesto jsem doufala. Když se probrala z narkózy, první, koho chtěla vidět, nebyli ani rodiče, ani já, ale Honza. Ten kluk se tam ovšem neukázal a ona se dál trápila, což jejímu stavu nepřispělo. Proto se rozhodnu ho navštívit, abych zjistila, proč se u kamarádky nezastavil a jak to bylo s tou nehodou. Mám na něj spoustu otázek a neodešla bych dřív, než mi je zodpoví. Zvonek u jeho dveří zvoní snad hodinu, přesto jeho kroky slyším po hodné době. Je rozespalý, což u ostatních v pět hodin odpoledne není normální, ovšem u Honzy je to na denním pořádku. Často chodí pít a občas jede v hrozném svinstvu. Hned mě překvapí, když řekne: ,,Čau kotě, pojď dál." Na kluka, kterému právě zemřela holka, která ho milovala a která by za něj dýchala, je až moc veselý. Jeho oplzlé návrhy raději ignoruji, protože jinak bych se z něj musela poblít. Nechápu, jak jsem jí ho mohla schvalovat, ale vždyť on byl úplně jiný, anebo se na něj teď koukám reálnýma očima a ne očima, které chtěly kamarádce udělat radost.
Nejdříve se ho zeptám, zda ví, že Katka zemřela. Jeho odpověď: ,,Jo a co má bejt?" mě vykolejí tak, že nejsem schopná pokračovat, přesto se kvůli Kátě přemůžu. Dál mě zajímá, proč jí nepřišel ani jedninkrát za dlouhých čtrnáct dní navštívit. Prý oslavoval a neměl čas na blbosti. To že Katčina zranění nazývá blbostí, i přesto, že za ně může on, mě dostalo. Zvedla jsem se a otevřela dveře, ve kterých jsem narazila do výrazně namalované a spoře oděné holky, která se hrnula dovnitř. Kdybych měla ještě nějaké slzy, tak brečím jako želva.
Kdybych zůstala doma, mohla jsem si naivně myslet, že Katka umřela z lásky, kvůli které se vzdala rodiny a domova, takhle ale vím, že zemřela díky klukovi, který o její smrti ví, a přesto si našel novou holku a její zranění pokládá za blbost. Ani nebudu domýšlet, jestli náhodou to strčení do silnice nebylo naschvál, to už se ale nikdy nedovím. Jsem naštvaná na sebe, protože jsem jako kamarádka totálně zklamala, když jsem jí ho nerozmluvila a ještě kryla, přestože jsem věděla, že se s ní pohádal a do silnice ji strčil ne neúmyslně, ale v afektu.
Na ní, že utekla z domu, neposlechla rodiče a hlavně na něj, že si našel hned, co zemřela, nějakou couru.
Před jejím hrobem stojím a lžu jí i sama sobě, když jí vykládám, jak se mám fajn, že na ní Honza neustále myslí a že se nic nezměnilo. Asi za tyhle řeči skončím v pekle a už jí neuvidím, protože moc dobře vím, že se nemám super, fajn a ani dobře, že je mi strašně špatně, že jedinému, komu chybí, jsem já a rodiče, popřípadě kamarádi, ale její Honzík si na ní ani nevzpomene. Navíc vystřídal za dobu pár týdnů x holek, se kterými ho vždy potkám, ač o to vůbec nestojím. Změnilo se naprosto vše, strašně se mi stýská a nemám to komu říct. A taky jsem přišla na to, že je láska nespravedlivá, ale smrt ještě víc.