Brigáda

Znáte to, rodiče vás vyhodí z domu, jelikož dle jejich názoru děláte úplný exkrement. Opustí vás dlouholetá přítelkyně, protože dle jejího názoru na ni díky tomu nicnedělání nemáte čas. Umře vám babička. Máte ploché nohy. Omylem shodíte děkana ze schodů tak nešikovně, že je z toho půlroční hospitalizace a trvalé následky. A navíc v kantýně polského sejmu zdražili vodku. Pokud to všechno znáte, tak to máte fakt blbé, protože mně se nic z toho nestalo. Já jsem jen potřeboval peníze, čili, jako správný student jež bude po ukončení studií vydělávat těžké prachy, jsem hledal jednu z těch podřadných prací co nikdo nechce dělat a svěřují se brigádníkům. Tedy brigádu.
Výběr byl relativně široký, nicméně, opravdu jsem neměl zájem o dělání figuríny ve výloze SM Sex shopu, rezervní nádrž fekálního vozu, sběrače psích exkrementů, či předsedu poslanecké sněmovny. Prostě pech. Surfoval jsem zběsilou rychlostí internetem až jsem měl sedřené prkno a na nějaké ruské pornostránce mě dostal žralok, který si s nepříjemným křupáním pochutnal na souborech mého systému. Ptal jsem se i známých, ale setkal jsem se pouze s nechápavými pohledy a otázkami typu: A co že to je ta brigáda? Všechno bylo proti mně. Bloumal jsem ulicemi jako tělo bez brigády, připraven přijmout snad už cokoli, za co bych dostal zaplaceno. Klidně i vedoucího bych dělal.
A jak jsem tak usilovně hledal jako google, stalo se to, že byl večer a se mnou se točil svět, jelikož jsem se po každém neúspěchu musel jít uklidnit a zrelaxovat do některého z četných lokálů v našem městě. Těch neúspěchů bylo zřejmě hodně, jelikož jsem se snažil dát policistovi občanku a ukázkově muže zákona pozvracel. Nenapadlo mě teda nic jiného než utéci. Řítil jsem se jako důchodce Kauflandem. Pozvracený betonový sloupek absolutně neměl šanci mě dohnat.
Po nějaké chvíli jsem zapomněl důvod proč že to vůbec utíkám a tak jsem zastavil. Ne však moje hlava, která zřejmě chtěla běžet dál a nevšimla si sloupu veřejného osvětlení, jež se zjevil z ničeho jako by se právě teleportoval z jiné dimenze. Naše setkání bylo doslova třeskuté, jinodimenzní nezdvořák mi srazil čepici a přesným úderem mě poslal k zemi. Byl to profík, protože jsem upadl do mdlob a nechal si zdát černý sen. Probudila mě až nějaká mokrá věc, co se mi otírala o obličej. Rozlepil jsem oči. Mazej ty smradlavej čokle! Nemazal. Jen se posadil a koukal na mě jako bych byl vepřový řízek. Trochu jsem si zanadával a jal se prozkoumat okolí. Moc jsem neviděl, oči mě neposlouchaly, viděl jsem spíš rozmazaně. Samozřejmě, nejsem hlupák a po pár vteřinách mi bylo jasné, jak trapná je asi moje situace, zvláště podle toho, jak se procházející rozmazané obrysy vždy ne chvíli zastavily, když mě míjely. Při prvním pokusu vstát jsem nahmatal svou čepici. Aspoň že jsem ji neztratil. Nasadil jsem si ono prozatím jediné pozitivum na hlavu a… Zlatý déšť. Ne, teď nemyslím tu rostlinu ani tu sexuální praktiku, ale doslova, zlatý déšť. Mince se mi kutálely po zádech, odrážely se od ramen a hlavy, najednou byly všude kolem. Položil jsem čepici zpátky na zem a začal sbírat ty poklady. Bůra! Dvacka! Padesátka!! Knoflík!!! Měl jsem toho docela pěknou hromádku. Když potom právě procházející pán velkým obloukem hodil do mé čepice minci, bylo mi jasné, že jsem si našel výnosnou brigádu. Za čas jsem své metody vylepšoval až do té míry, že mám nyní somro impérium čítající patnáctset zaměstnanců. Už nestuduji.