Možná se zblázním, miláčku...

Nate zuřil - bylo mu to vidět na očích, ačkoliv neřekl ani slovo. V chatě si uraženě četl noviny a ignoroval mě. Několikrát jsem se nadechla k omluvě, ale nakonec jsem to vzdala. Chtěla jsem se ho dotknout, utěšit jeho i sebe sama - nenašla jsem odvahu. Byl tak chladně odměřený, ani se na mě nepodíval. Jeho chování mi přišlo poněkud přehnané, připomínal mi malé uražené dítě - vlastně jsem nechápala, co ho naštvalo nejvíc - jestli to, že jsem se vůbec s někým bavila, nebo to, že jsem ho nazvala strýcem a popřela  vztah mezi námi. Vsadila bych si spíše na tu druhou možnost. ,,Prosím tě, neignoruj mě," zašeptala jsem s narůstajícím zoufalstvím. Položil noviny na stolek.  Propaloval mě pohledem a čekal, jestli řeknu ještě něco jiného.

,,Takže strýček," začal. ,,Co jsem mu asi měla říct? Že jsi chlap, co mě unesl? Že jsem podlehla jakýmusi Stockholmskýmu syndromu a zakoukala se do tebe? Že za zadkem máme maniaka, co mě zbil a ted mě chce dokonce zabít?"  ,,  Mně to spíš připadalo, že se ti ten kluk líbil – kdybys mu řekla, že jsi zadaná, flirt by byl v háji, co?“ Mlčky jsem na něj zírala. Nejhorší bylo, že měl trochu pravdu – dobře jsem si pamatovala, jak se mi usměvavý Matt  líbil.  Ale nenapadlo by mě Natea zapřít kvůli flirtu. Ale teď mi došlo, že to tak opravdu mohlo působit.  A že to tak, někde v mém podvědomí, i bylo.  ,,Nate, proč bych to dělala? Já nevím, ty si o mně snad myslíš, že jsem se s tebou vyspala jen tak? Že jen co se objeví někdo jinej, že mu skočím do náruče taky?“  Nečekala jsem na jeho odpověď . Vyběhla jsem schody a schovala se ve svém pokoji. Sedla jsem si na postel a rukama objala kolena.  Myšlenky mi bezúčelně prolétaly hlavou, nechtěla jsem se nad nimi pozastavovat a uvažovat nad nimi, třídit je a dávat jim řád. Na takové stavy jsem dřív používala hudbu – do uší jsem si dala sluchátka a zapnula nějakou písničku – zabíralo to výborně. Tady jsem nic takového neměla. Nezbylo mi než poslouchat zpěv ptáků a šum větru…

Dveře se zprudka otevřely až jsem leknutím nadskočila. Nate se vřítil do místnosti a překlenul vzdálenost mezi námi rychlostí blesku.Chytil mě za bradu a líbal tak prudce a vášnivě, že jsem na okamžik zůstala jen zírat.  Drtil moje ústa svými jako by to mělo být naposledy. ,,Omlouvám se,“ opakoval mezi žádostivými polibky. Nechápala jsem, co to do něj vjelo.  ,,Zbláznil ses?“ vydechla jsem v jednom okamžiku.   ,,Pravděpodobně ano,“ řekl a putoval mi svými rty po rozpálené kůži. ,,Myslela jsem, že jsi na mě naštvaný,“ podotkla jsem.  Tenhle obrat mi vůbec nevadil.   ,,To jsem. Jsem na tebe hrozně moc naštvaný.  Hodně, hodně naštvaný.“  ,,No, jestli je tohle podle tebe projev naštvání, tak se na mě klidně zlob každičký den,“ zamumlala jsem.  Zasmál se a vzhlédnul ke mně. ,,Je mi líto toho dneška,“ zvážněl ,,Mně povídej,“ protočila jsem oči. Něco na tom gestu ho zase rozesmálo. Přitáhl si mě co nejblíž a hladil mě po tváři. ,,Měl bych ti něco říct."  Bylo mi jasné, že tahle věta nevěstí nic dobrého. Instinktivně jsem strnula jako socha. ,,Co mi chceš říct?" zeptala jsem se napjatě. ,,Pravý důvod, proč jsem tě unesl. Je to trošku...komplikované." ,,Takže ta historka o lásce na první pohled-" ,,Je smyšlená," potvrdil. ,,Ale to nemění nic na tom, že jsem se do tebe nakonec doopravdy zamiloval." Chvíli jsem tu informaci vstřebávala. ,,Tak proč jsi mě unesl?" nechápala jsem. ,,Najal mě tvůj otec," řekl zcela vážně.

,,Můj otec? Proč?" Všechno se zdálo čím dál podivnější. Neuměla jsem si představit důvod, který by mého otce vědátora k něčemu takovému donutil.  ,,Já...nesmím ti říct, co tvůj otec doopravdy dělá. Ale věř mi, že zkoumání různých organismů to není. Jeho práce je prospěšná, ale i trošku nebezpečná - ted už  bohužel i pro tebe."  ,,Děsíš mě."