TMA

„Prosím, začněte od začátku.“

„Od začátku?“ Podivilo se děvče, „připadá mi to už tak dávno, a přitom jsou to necelé dva roky,“ odmlčela se, „byla jsem normální osmnáctiletá holka, která si žila svůj nicotný život. Chodila jsem s kamarády ven, bavila se. Dobře jsem se učila a stále jsem si myslela, že mám celý život před sebou,“ ironicky se usmála.

„A co bylo dál?“ Ptal se opatrně doktor, kolik pacientů už prošlo jeho ordinací? Stovky? Nejspíš a ještě spousta se tu usadí na tom pohodlném hnědém gauči.

„Dál?“ Znovu se otázala dívka, jako by se mezitím ztratila ve vzpomínkách. „Byla jsem ve čtvrťáku, takže maturitní ročník, bylo to skvělé, plesy, stužkování, očekávání nové budoucnosti. Vybírání si vysoké, to všechno a mě to chvílemi přišlo až na obtíž,… jak jsem byla malicherná,“ v jejím hovoru nastala odmlka, dívka upřela zrak někam nad doktorovo levé rameno. Vlastně neupřela, dívka neviděla. Kolik lidí je v něčem omezeno? Ať jsou omezeni svou fantazií, ať se bojí udělat nějakou věc, ale nic není, tak hrozné, jako když je někdo omezen svým zrakem. Proč se to stává? Ptal se doktor sám sebe, setkal se už se spoustou případů, ale žádný na něj nezapůsobil takto. Mladá dívka, která má velmi milou tvář, je ochuzena. Někdo, kdo ví proč, jí sebral zrak.

„Jsem tak ráda, že jsem šla do nemocnice až po tom plesu,“ navázala dívka. „Všechny holky v šatech jako pro princezny, učesané, namalované a pak kluci, jak byly vyšňořeni na té události, tak je člověk nemohl vidět nikde jinde. A všechny ty barvy, výzdoba, hudba, tanec. Opravdu jsem ráda, že tohle jsou mé poslední viděné vzpomínky,“ oči měla stále upřené někam nad lékařovo rameno. „A druhý den, v neděli už jsem byla v nemocnici.“

„A dříve jste problémy se zrakem neměla?“ Otázal se doktor z profesionálního hlediska. Než sem přišla a posadila se na pohovku, důkladně si pročetl její spis. Její onemocnění je vzácné, a tady se opět nabízí otázka: Proč zrovna ona?

„Ne,“ odpověděla lehce.

„Hádám, že nemáte moc dobré vzpomínky na nemocnici.“

„Víte,“ posunula svůj pohled trochu níže, jakoby se snažila zaměřit, kde sedí doktor. „moc si toho z nemocnice nepamatuju, když se člověk nemůže opřít o vizuální vzpomínky, jeho mysl je ochuzena a všechno začne splývat. Přišlo mi, jako bych tam byla celou věčnost, ale celkem jsem tam byla necelé tři týdny,“ zamračila se. „Tři týdny plné vyšetření, nadějí a následných zklamaní. Bylo to těžké období, jak pro mě, tak pro rodinu, pro kamarády.“

„A jak se k vám chovali kamarádi?“

„Bylo to pro ně těžké, teď s odstupem času je chápu, ale tenkrát mě to moc mrzelo. Navštěvovali mě, ale už to nebylo, tak jako dřív,“ pokývala hlavou.

„A teď? Stýkáte se s někým z vašich přátel?“

„Občas za mnou přijde jedna nebo dvě kamarádky, ale už je to jen zdvořilostní.“

„A s kým se teď stýkáte?“

„S lidmi, kteří jsou na tom stejně, jako já. Na nic si nehrajeme a soudíme se jen podle toho, co vypustíme z úst,“ lehké pousmání.

„A rodina?“

„Pořád stejná, ti se s tím vypořádali snad nejlíp. Když jsem s nimi, necítím žádnou změnu. Přijde mi, že je vše, tak jako předtím.“

„A víte, proč tu jste?“ Druhá návštěva v ordinaci začala poněkud zostra.

„Už jste můj druhý psycholog, znám ty vaše fígle,“ a usmála se. Když se usměje, celá se tak rozzáří. Proběhlo hlavou doktorovi.

„Dobrá, když víte, tak mi prosím, co nejlépe odpovězte,“ usmál se na ni, i když věděl, že ho nemůže vidět.

„Kvůli té nehodě?“ Byla to odpověď, i když zazněla trochu, jako otázka.

„Nehodě? Povězte mi tedy trochu víc o té nehodě.“

„V koupelně se mi rozbilo zrcátko a náhodou jsem se řízla,“ pokrčila rameny a otočila hlavou nejspíše ze zvyku, jako by se nechtěla dívat, na toho, komu lže.

„Řízla tak, že jste byla převezena na jipku do nemocnice?“ v hraném podivu se zeptal doktor. Dívka se stále odmítala prázdným pohledem vrátit k doktorově tváři. Nechtěla se o tom bavit. Stále to bolelo.

„Takže,“ začal znovu doktor. „Vraťme se tedy zpět k té době, kdy jste byla převezena z nemocnice do centra.

„Myslíte ústav?“ Zeptala se sarkasticky. „Klidně tomu říkejme ústav, všichni mi říkali, jak mi v tom centru bude dobře, ale já jsem moc dobře věděla, že je to ústav. Nebyla jsem schopna se s tím smířit. Taky, kdo by byl? Ztratit zrak, proč? Proč já? Před tím,“ zdůraznila poslední slovo, „jsem si pořád říkala, že mě ty největší věci teprve čekají, ale pak? Pak jsem oslepla a byla jsem zavřená v blázinci. Jaká budoucnost mě mohla čekat?“ Rozčílila se.

„I přesto jste tam ale pobývala téměř dva roky a hádám, že pak už toho na vás bylo moc, a proto…“

„Myslíte: a proto jste se rozhodla podřezat?“ Zaútočila ostře. „Vůbec, jste mimo,“ teď namísto toho, aby se při úsměvu rozzářila, nevypadala vůbec hezky, byl to krutý úsměv. Doktor se na ni díval, v ordinaci nastalo ticho. Dívka se nejprve zpupně dívala směrem k doktorovi, ale s postupujícím tichem, které na ně doléhalo, se její pohled zjemňoval a ona rychle sklopila oči.

„Byl v tom kluk,“ zamumlala tiše. Doktor se podivil, v tomto případě si nemusel dávat pozor, na to, jak se tváří, a tak dívka nemohla vidět, jak byl překvapen.

„Chlapec? Povězte mi o něm víc.“

„Chlapec, chlapec,“ opakovala, „nemyslela jsem si, že někdy někoho potkám, myslela jsem si, že už mě nikdo nebude chtít, kdo by chtěl mrzáka?“ Trpce se usmála, tenhle úsměv se k ní vůbec nehodí, pomyslel si doktor. „bude to nejspíš znít jako z filmu,“ teď už se usmála zase pěkně.

„Pokračujte,“ pobídl ji jemně doktor.

„V ústavu už jsem byla přibližně rok a půl, byla jsem v otupění, nic mě nezajímalo, byla jsem naprosto laxní k okolnímu světu. Dřív jsem zbožňovala knihy, ale teď? Teď jsem nemohla číst, nemohla jsem se potěšit pár řádky veršů, nemohla jsem se ponořit do různých dobrodružství, a tak jsem celé dny jen tak proseděla,“ krátká odmlka. „Jenže pak na naše oddělení přibyla nová sestra. Mohla být o něco málo starší, než já. Začala se mnou mluvit, bavily jsme se o různých věcech, někdy u mě proseděla skoro celou noční směnu, kterou jsme prokecaly. Byla to ohromná změna,“ úsměv. „Za tu dobu jsem nebyla pořádně venku. Právě začínal podzim. Mé nejoblíbenější období býval vždycky podzim, milovala jsem ty změny, které nastávaly, ty barvy na stromech. A ta sestra mě vyvedla ven. A začala se z toho stávat tradice, každý den jsme šly na procházku a ona mi vykládala, co je kolem nás. Vracela se mi chuť znovu žít. Tak jsem se dostala znovu do světa. Párkrát mě nechala jen tak sedět na lavičce a já se jen vyhřívala na sluníčku,“ oči se jí začaly mlžit.

„A tam jste ho potkala, že?“ Jeho naučená doktorská taktnost se ztratila, byl naprosto pohlcen příběhem a zajímalo ho, co bylo dál.

„Ano, vlastně ne, nepotkala jsem ho v pravém slova smyslu,“ pousmála se při hře se slovíčky, „přisedl si ke mně. Bylo velmi teplé odpoledne, já seděla v tom parčíku a chytala jsem sluneční paprsky. A v tom jsem uslyšela, jak se vedle mě někdo posadil. Díky tomu, že jsem neviděla, musela jsem být velmi opatrná, dostala jsem strach, ale jelikož jsem ve svém okolí slyšela jiné lidi, uklidnila jsem se. A tak jsme tam jen tak seděli, nemluvili jsme. Pak pro mě přišla sestra a já se jí vyptávala na toho, kdo seděl vedle mě. A ona odpověděla, že je to nějaký mladý kluk, vcelku pohledný a že si četl knihu. Při posledních slovech mě bodl osten žárlivost, jak ráda bych si něco přečetla.“

„A potkala jste ho ještě?“ Nemohl přemoct zvědavost doktor.

„Samozřejmě,“ usmála se. „Pak pár dnů pršelo, ale, jak znovu vysvitlo sluníčko, byla jsem zase tam v tom parku na té samé lavičce. A opět si ke mně někdo přisedl. Dřív mi nedělalo problém někoho jen tak oslovit, ale teď, když jsem nemohla reagovat, na to, jak se tváří, jsem byla v rozpacích. Ale byla jsem tak zvědavá, můj dřívější zájem o knihy se ve mně zase objevil. A tak jsem prostě sebrala odvahu a zeptala se, co čte. V jakém úžasu jsem byla, když se ozval ten nejlíbeznější hlas, jaký jsem, kdy slyšela- A největším překvapením bylo, když mi řekl, co čte,“ znovu ten blažený úsměv.

„Co? Jakou knihu četl?“ Nechtěl, aby přestala s vyprávěním.

„Knihu od Otčenáška - Romeo, Julie a tma,“ široký úsměv se vykouzlil i na doktorově tváři. „Jedna z nejkrásnějších knížek. A tak jsme začali mluvit o té knize. A pak se zeptal.“

„Zeptal?“ Nechápal doktor, „na co?“

„Jestli mi má předčítat,“ řekla to tak, jako by to bylo naprosto jasné. Doktorovi to teď všechno došlo, potkala chlapce, který byl pro ni ideální, ale, co bylo dál? Co se pokazilo, že se pokusila o sebevraždu?

„Neměli bychom už končit?“ Poukázala na neúprosnost času dívka.

„Ano, už přetahujeme, budu se těšit příští týden.

 

 

„Prosím, kde jsme minule skončili?“ Třetí schůzka už začala přátelským tónem, doktor nemohl ze své hlavy vyhnat tu dívku, která jej tak zaujala svým příběhem.

„Nejsem si tak docela jistá,“ doktor očekával úsměv, ale ten se na dívčině tváři neusadil. Začal být na sebe naštvaný, díky své zvědavosti, zapomněl na psychologickou stránku této věci a přestal přemýšlet jako doktor, ale jako obyčejný posluchač zajímavého příběhu. Až teď si pořádně uvědomil, že nějaká událost přivedla dívku až k pokusu o sebevraždu.

„Tak mi, prosím, povězte, co se u vás změnilo za ty tři dny, co jsme se neviděli?“ Pokusil se změnit téma doktor, ale dívka zakroutila hlavou.

„Ne, klidně o tom můžu mluvit,“ nedala se přesvědčit dívka a doktor byl ve skrytu duše rád, že pokračování příběhu bude již dnes.

„Tak tedy, prosím,“ vybídl ji doktor.

„S tím chlapcem jsme se pak potkávali skoro každý den, nosil knihy, předčítal mi a následně jsme je spolu rozebírali. Nikdy jsem nevěřila, že potkám někoho, s kým si budu moct vykládat o knihách a co se stalo? I přesto, že jsem oslepla, potkala jsem ho. Tenkrát jsem opravdu chtěla žít. Nesedávali jsme jen v paku, někdy mě vzal i do města a všechno mi popisoval a opravdu mi připadalo, jako bych to všechno znovu viděla. Měl úžasný hlas, který lahodil mým uším. Tak ráda jsem ho poslouchala,“ povzdechla si při použití minulého času.

„A smím se zeptat, váš vztah byl jen přátelský?“

„Nemyslete si, k žádným intimnostem nedošlo, ale já ho opravdu milovala,“ znovu povzdech a oči zbloudily možná někam směrem k oknu. „Byl mým sluncem v té všudypřítomné tmě.“

„A myslíte, že vás taky miloval?“ Hned po vyslovení si začal nadávat, že tu větu vůbec pustil přes rty. Dívky se zachmuřila.

„Řekla bych,… asi ano,“ a lehce se usmála. Doktor si oddychl.

„A jak dlouho ten vztah trval?“

„Čtyři měsíce, měsíce plné knih, vřelých stisknutí rukou a milých obětí,“ odmlka. „Jenže pak, jednou, byla první půlka ledna, přišel a znovu přinesl Otčenáškovu knihu. Nechápala jsem proč, neviděla jsem za tím, nic zvláštního. Nejspíš si ji chtěl jen připomenout. Tak to ale nebylo,“ oči se zamlžily, začala rychle pomrkávat. „Přišel se rozloučit,“ dodala suše, bez jakékoli barvy hlasu, jen to oznámila.

„Rozloučit?“

„Ano, ale já to prostě nechápala,“ zvýšila hlas. „Neudělala jsem tenkrát nic zvláštního, nic čím bych se s ním já rozloučila. Pak jsem jen čekala. Čekala jsem, kdy mě zase přijde navštívit, nestalo se, abychom se nepotkali více, než tři dny. Ale tenkrát, v tom lednu, to už byl týden. Poprosila jsem tu milou sestru, aby mi pomohla, protože mi stále nedocházel ten význam té poslední návštěvy. Měla jsem strach, jestli se mu něco nestalo. A tak sestra pátrala, po dalších dvou dnech za mnou přišla s tou zprávou,“ už nepomáhalo mrkání, slza, jedna za druhou jí stékaly po tvářích. Doktor mlčel, tušil, co se stalo, čekal. V ordinaci bylo nejméně pět minut nerušené ticho, doktor čekal a dívka se ve své hlavě nutila ke klidu.

„Sestra přišla,“ začala tiše, „vycítila jsem to napětí, s jakým přišla k mé posteli. Věděla jsem, že se něco stalo. Čtyři dny po tom, co přišel naposledy, zemřel.“ Tichý hlas se nesl pokojem, a doktorovi přišlo, že ozvěna, která v místnosti nikdy nebyla, opakovala znovu a znovu to poslední slovo.

„Byl nevyléčitelně nemocný,“ zahnala větou ozvěnu. „sestra mi předala dopis, dva týdny mi trvalo, než jsem byla schopna ji požádat, aby mi ho přečetla.“

„A co v něm stálo?“

„Bylo to jako z nějakého stupidního příběhu, vše mi tenkrát přišlo jaksi nereálné,“ odmlka. „Psal, že se nedokázal pořádně rozloučit, a mě pak přišlo, že tím, jak přinesl tu knihu a předčítal z ní, se rozloučil, jak mohl nejlíp. No, a pak už nejspíš víte, co se stalo, že?“ Zeptala se trpce.

„Ta nehoda?“ Navázal na její označení.

„Ano, ta nehoda,“ znovu trpký úsměv. „Pořád nevím, jestli chci žít. Každý mi opakuje, že on by určitě chtěl, abych žila dál, ale pro mě to nemá žádný význam,“ zachmuření. „Prostě jsem ráda, když ráno vstanu z postele, jak dlouho ještě budu schopna vstávat,… nevím.“