Bethy

Tohle ze mě vypadlo,když mi umřel tatínek. Buďte shovívaví..........

26.1.2009

Jmenuji se Bethy.Je mi 17 let,7 měsíců a 16 dní. Narodila jsem se 10.7. 1991 na studni v kaluži rozlitého mléka,po ráně násadou od krumpáče.

10.7.1991  17:30

Vrátili jsme se z Mariánek. Sestřička už určitě absolvovala první procedury, a má bříško plné minerálky.

Táta si koupil hned na začátku cesty karton piva, a hromádka prázdných lahví u mých nohou se začala utěšeně zvětšovat. Během cesty mě nemohl moc mlátit, protože na mě prostě nedosáhl. Teď sedí v naší nové Škodovce, pije poslední pivo,a sleduje mě jak  krmím. Když budu rychlá, třeba to stihnu. Kdyby se Míša neschoval hned po pár cvičných ranách,už jsme to mohli mít.

Ale ne! Vylézá z auta.Třeba půjde domů...Nelži sama sobě... Má tu svého oblíbeného fackovacího panáka. A je nalitej jak brok. Neodolá. Buď silná.

,,Co ty svině se tu motáš jak mátoha? Mám ti pomoct?'' Jeden by řekl, že už jsem si musela zvyknout,za všechny ty roky...Tak proč mám pokaždé strach?

První ránu vidím.Drží násadu od hrabí a chce mě vzít přez ramena a ruku. Nesu fanku se šrotem, a levačku mám volnou. Rána nedopadla. Beru mu násadu, lámu ji o koleno, a zahazuju. ,,Nech toho'' říkám, a tečou mi slzy. Dává mi pár ran, a chvíli mě nechá být. Když nesu seno, chystá druhou ránu. Fankou.I tentokrát mě zachraňuje levačka. To už vzteky soptí. Chvíli na sebe řveme. Jde na záchod, a já si připadám jako hrdinka. Je doma. Tam má jiné fackovací panáky... Hnusné? Sobecké? Ano! Ale oni mi taky nepomohli. Ubránila jsem se, jsem hrdinka! Teď už si netroufne. Jsem silnější...

Když jdu dělat mléko prasatům, usmívám se. Slyším, jak vrzly dveře od verandy. Kdo utíká jako první? Mamka? Míša? Oba? No není divu. Když náš milovanej tatínek řve a mlátí kolem sebe, je fakt lepší zmizet.

Když slyším první slova, chce se mi zmizet. A můj žaludek se mění v kus ledu.,,Kde jsi ty svině??? Zabiju tě!!!! Stihli utéct. No aspoň někdo. Ale já jsem hrdinka. A silnější. Beru oba kýble a jdu

Třetí ránu jsem neviděla. Zaútočil zezadu,když jsem s rukama nepoužitelnýma byla jen torzo těla na nožičkách. Kýble dopadají na studnu, já mezi ně, a násada od krumpáče o kus dál. Otec odchází.Ani se neohlédl. Když strácím vědomí, slyším jak říká...,,Tohle tě odnaučí být drzá. Pořádně to nakrm''.....

Probírá mě máma.Na tvář mi dopadají její slzy.,,Odpusť mi to holčičko, budeš v pořádku.'' Celou dobu byli na půdě, a všechno viděli. Nemůžu dýchat, a necítím záda.  Máma mě mlátí, a já dýchám. Kupodivu mi jenom vyrazil dech. Mám pocit,že mám záda vejpůl,ale nohy cítím a můžu vstát. Míša krmí....Drahoušci moji... Už jim nikdo neublíží.Dokončujeme práci venku a jdeme domů kde dostávám za to, že to tak dlouho trvalo, a že jsem tak špinavá.....

Je mi17 let,7 měsíců,a 16 dnů.Zemřelo moje bezstarostné dětství.Zrodila se tvrdost, která mě jak buldozer žene k přijímání ran, které by mohl dostat někdo jiný.A ještě něco se zrodilo.Někdo v mém nitru, kdo chrání mé srdce,aby se nezměnilo v kámen. BETHY...

Tehdy mi začala práce.Nezatvrď se holčičko. Máš srdce plné lásky a celý svět, komu ji můžeš dát.Zabila jsem v ní lásku k otci?Ne. Byl to první a nejvýraznější chlap v jejím životě. Mohla ho nenávidět,ale musela ho milovat.Byl to její tatínek.

Na rány si zvykla, a časem je začala potřebovat. A záda, ta ji budou trápit pořád.Ale lásku...tu má pro všechny, kdo se dotknou jejího srdíčka