Střípky, aneb skutečnost je zlá a bolí

Ostrý poryv studeného vzduchu mi nafoukal tmavé, špinavé vlasy do obličeje. Bylo to ještě celkem nedávno, když jsem se snažila o svůj vzhled alespoň trochu pečovat, ale mně to připadalo jako roky. Ne, spíš jako desetiletí. Pozvolna jsem se trmácela do kopce, už s tím musím skončit. Tohle už nemůže dál pokračovat. Nemám sílu to déle držet na uzdě a nesmím dovolit, aby ONA ublížila ještě někomu dalšímu. Rozbolavělé nohy plné puchýřů jsem skoro necítila.

Nevím, proč jsem si vybrala zrovna tenhle útes. Možná pro jeho velikost. Možná pro úctu a hrůzu, kterou ve mně vzbuzoval a možná také proto, že to bylo právě tady, kde se to poprvé stalo. Nevím. Ale nějaká má intuice mi říká, abych to skončila tam, kde to začalo, a to i přes fakt, že jsem si přísahala, že do těchto míst už nikdy nevkročím.

Nemohla jsem popadnout dech a vítr jako by si usmyslel, že mě zabije jako první, mi svou silou rval vzduch od úst. Z poraněné levé ruky mi vytékaly stružky krve a zlomená kost pod nimi o sobě dávala vědět tupou bolestí. Ale mně to bylo jedno, nezáleželo mi na bolesti, která mi vehementně bránila jít dál, ani na tom, že z krásné a půvabné, kterou jsem – tedy podle názoru mnoha lidí - byla, je troska, co drží pohromadě jen nepatrným zbytkem své vůle. Drápala jsem se stále výš. Ten kopec snad musel růst zároveň s tím, jak jsem stoupala k jeho vrcholu.

Bylo by tak snadné přestat, nechat padnout tělo jen tak do pichlavé trávy, zůstat ležet a čekat. Ale ne, to jsem nemohla dopustit. Kdybych něco takového udělala, riskovala bych, že přijde ONA a celá moje dosavadní dřina bude zbytečná. Ne. Už to musím jednou pro vždy ukončit. A to teď hned! Sebrala jsem veškerou sílu, co mi ještě zbyla, a udělala jsem krok. A další.

Dopotácela jsem se na vrchol, nevím, jak dlouho jsem mohla jít. Několik minut, hodin? Po rovné, větrem do hladka vyhlazené planině jsem se vydala ke kraji útesu. Nedívala jsem se, kam šlapu, nedívala jsem se nikam. Vtom jsem ucítila ostrou bolest v pravé noze, a než jsem stihla zjistit příčinu té bolesti, ležela jsem tváří v prachu. Zrníčka písku mi vnikla do nosu a s každým dalším nádechem se mi další lepila na ústa i na vnitřní stranu nosu. Zavřela jsem oči a povolila všechny svaly, už jsem nemohla jít dál. Takový kousek od cíle a já jsem nemohla pokračovat. Už jsem nechtěla bojovat. Už ne.

Náhle jsem JI ale pocítila. Stalo se přesně to, čeho jsem se bála. Přicházela, už zase. Znala jsem zvuk JEJÍCH tichých, plíživých kroků až moc dobře. Nevím, kde se ve mně vzala ta neskutečná síla, ale zatlačila jsem JI zpátky. Bojovala, ale já JI tentokrát porazila. Ne, když jsem tak blízko! Vší silou jsem se nadzvedla na pravé relativně zdravé ruce. Měla jsem obličej jen kousek od kaluže slané vody. Naklonila jsem se k ní. To, co jsem viděla na hladině, jsem nemohla být já. Obličej, který na mě zíral, byl jen slabým odrazem, jen střepem z toho, čím jsem bývala.

Byla jsem, ne na pokraji sil, ale v koncích s nimi. Ale přesto jsem se zvedla a doplahočila jsem se ke kraji útesu. Plná očekávání jsem se podívala pod sebe. Zmocnila se mě hrůza, vlny se rozbíjely o skálu pode mnou v takové hloubce, že jsem si ani netroufla hádat, jak daleko by to mohlo dolů být.

Stála jsem teď čelem na východ. Nebe už bledlo, brzy vyjde slunce. Ač jsem byla hrozně nerada, začala se mi vybavovat spousta vzpomínek, o které jsem ani za mák nestála. Stála jsem teď na kraji útesu a přemýšlela o důvodu, který mě dovedl zrovna na tohle místo. Myslela jsem na svou strastiplnou minulost. Ušklíbla jsem se. Rodiče mi vždycky říkávali, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou a že mě v životě nečeká nic špatného. Kde se k čertu stala chyba? Kde?! Kde, že jsem skončila takhle, na to mi asi nikdo odpověď nedá. Ale možná za to mohli i mí rodiče. Vlastně, když se nad tím tak zamyslím…

Narodila jsem se do bohaté rodiny, byla jsem krásná a měla všechno, na co jsem si vzpomněla. Tedy skoro všechno. Zamilovala jsem se do špatného kluka. Byl hezký, milý, inteligentní a miloval mě. A já jeho. Jenže nebyl z dobré rodiny, otec neznámý voják a o matce se povídalo všechno možné, jen ne to hezké.  Takového přítele nemohl můj otec přenést přes srdce. Kvůli mé lásce mě otec zamykal, křičel na mě a občas se neudržel a uhodil mě. K ničemu mu to nebylo. Vždy jsem si našla cestu k Jasperovi a k jeho hřejivé náruči.

Při vzpomínce na chvíle strávené s Jasperem jsem se usmála. První střípek z mého rozbitého života byl na svém místě. Vychutnávala jsem si stav, který jsem tak dlouho nezažila. Hřejivý pocit u žaludku, jenž se kdysi v těch dávných dobách dostavil, kdykoliv jsem na Jaspera pomyslela. V té chvíli mě políbila hrůza, to když jsem si uvědomila, jaké vzpomínky teď musí nevyhnutelně přijít.

Byl klidný večer na konci března.  S matkou a s otcem jsem seděla u večeře a všichni jsme v tichosti jedli. S otcem jsem se kvůli jeho postoji k Jasperovi nebavila a maminka nechtěla otce zbytečně dráždit. Dojedli jsme, služebná Dorri odnesla nádobí. Už, už jsem se chtěla zvednout, měla jsem ten večer v plánu zase utéct za Jasperem, a tak jsem byla jak na trní. Ale když otec zaznamenal, že se chystám zvednout od stolu, rázným pohybem ruky mě zadržel.

 Toho večera mi sdělil tu nejúděsnější zprávu ze všech. Kdyby mi oznámil, že za hodinu zemřu, nebyla bych tak naštvaná, smutná, vlastně ani nedokážu všechny ty emoce popsat. Oznámil mi, že se prvního května budu vdávat za muže, kterého pro mě vybral. A že na celém světě neexistuje nic, co by svatbu zrušilo. Po té, co jsem třicet minut poslušně seděla a poslouchala, jak mi vykresluje úžasnou budoucnost s mým novým manželem, jsem se rozběhla do pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je. Vrhla jsem se na postel a plakala. Z mé apatie mě vytrhl podivný zvuk. Za normálních okolností bych se nejspíš rozběhla dolů s křikem, že se mi do okna drápe vrah, ale teď mi to bylo jedno, chtěla jsem umřít, pravda, ne hned, chtěla jsem každičkou chvíli zbývající do mé svatby, strávit s Jasperem.

Ani jsem nezvedla oči, zůstala jsem nehybně ležet a čekala jsem. Něco rozrazilo okno. Pak se ozval tupý náraz a heknutí. Zvědavost mi nedala, a tak jsem pootočila hlavu. Byl to Jasper. Rychlým krokem přešel přes pokoj a popadl mě do náruče. Mezi vzlyky, které se mi opětovně draly z hrdla jsem mu sdělila tu „radostnou“ novinu. Tu noc neodešel a zůstal se mnou do rána.

Z očí se mi začaly řinout slzy. V těch dnech, které mě dělily od svatby, jsem trávila každou volnou chvíli s Jasperem. To ale nebyl důvod k mým slzám. Ne, ale jak jsem se pomalu probírala střepy mého života a skládala ho znovu do jednoho celku, blížila jsem se k těm střípkům, které jsem pohřbila hluboko v mé mysli. A zrovna ty se teď začaly drát na povrch.

S Jasperem jsem se rozloučila ráno. Teď už pro něj bylo moc nebezpečné se se mnou stýkat. Doběhla jsem na útes, byla jsem napůl šílená. Právě jsem se totiž dozvěděla, že se mnou chce můj budoucí manžel odjet na druhý konec světa, kde otevírá novou továrnu.

 Nesnášela jsem všechno a všechny kolem sebe, chtěla jsem skočit, cítit tu svobodu, být volná. A pak se to stalo. Přepadl mě zvláštní pocit, jakoby mě někdo vytahoval z mého vlastního těla. Už jsem ho neovládala. Bylo to jako divná noční můra. Stále jsem všechno sledovala svýma očima, ale pochody v mé hlavě a celé moje tělo řídil někdo jiný. Cítila jsem, jak se moje tělo najednou napřímilo, zastavilo a vydalo se na cestu domů. Vešla jsem do domu a ten podivný pocit zmizel a já měla pocit, jako bych slyšela: „Zatím sbohem.“ Zase jsem vše viděla tak, jako vždy. Zavrtěla jsem hlavou a vyběhla do svého pokoje. Jakmile jsem otevřela dveře, sesunula jsem se na podlahu. Matka se služebnou stály v pokoji a čekaly na mne se svatebními šaty. S mými svatebními šaty. Měla jsem maminku moc ráda, ale v té chvíli jsem ji chtěla praštit.

Očima jsem znovu zaostřila na obzor, za nímž brzy vyjde slunce. Ano, bylo to právě na tomto útesu, kde mi o sobě dala poprvé vědět TA druhá. Ta bytost, která odjakživa žila v mojí hlavě. Moje druhé já. Musela jsem vynaložit veškerou zbylou sílu, abych zůstala stát, když se mi začala vybavovat další vzpomínka.

Kolem mě spousta světla. Všude, kam jsem se podívala, samá bílá a zlatá. Všude visely květiny, krajky a konfety. Uprostřed toho všeho – všech svatebních hostů a ozdob – stál oltář a před ním můj nastávající manžel. Nebyla jsem schopna pohybu a už vůbec jsem se na sebe nedokázala podívat. Stála jsem na začátku uličky v bílých honosných šatech. Otec už čekal po mém boku na první akordy svatebního pochodu a oči všech těch lidí se upíraly na mne. Na dívku, která by měla zářit štěstím a usmívat se jako sluníčko. Ale já tam stála a jediná věc, která mě ještě držela na nahou, byla vzpomínka na posledních pět minut, které jsem dnes ráno strávila s Jasperem. Posledních pět minut, na které jsem s ním v tomto životě měla nárok.

 Hudba spustila a já udělala první krok. Pomalu jsem došla až do půlky uličky. Pak mě ale znovu popadl ten samý pocit, jako před dvěma dny na útesu. Ale tentokrát byla ta bytost ještě mnohem silnější. Nestíhala jsem sledovat, co všechno se stalo. Jedinou věcí, kterou jsem viděla zřetelně, když se mě TA druhá zmocnila, byl nůž, co jsem svírala v ruce.

 Když jsem znovu ovládla své tělo, nebyly moje šaty bílé. Byly rudé. Rudé od krve. Od krve všech těch lidí, kteří se váleli v kalužích té po železu zapáchající, karmínově zbarvené tekutiny. Já jsem stála uprostřed toho všeho s jejich krví na rukou a na čepeli nože, který jsem stále křečovitě držela ve své ruce. Vyděšeně jsem sledovala hrůznou scenérii i ruce, které to všechno způsobily – svoje ruce. Vtom jsem si uvědomila, že za mnou někdo těžce oddechuje. S neblahou předtuchou jsem se otočila a uviděla jeho. Muž, který měl být mým manželem, ležel na zemi v kaluži krve jako všichni ostatní. Beze slova jsem udělala několik pomalých kroků směrem k němu, stále v šoku z toho, co se právě odehrálo. On se nemohl pohnout, umíral. Sledoval mě vyděšenýma očima, nechápal, že jsem to nebyla já, ale ONA. Klekla jsem si k němu a když naposledy vydechl, zavřela jsem mu oči.

Zvedla jsem se a bez toho, že bych se rozhlédla po mých milovaných, které ONA mým prostřednictvím tak brutálně zavraždila, jsem se rozběhla po cestě vedoucí do lesa. Věděla jsem, že mi nedovolí se zabít, a tak jsem musela utéci co nejdál od posledního člověka, kterého jsem milovala a který byl stále naživu. I když mi pukalo srdce, věděla jsem, že se k němu už nikdy nesmím přiblížit, abych mu neublížila. Když už jsem nemohla běžet ani jít dál, vyčerpaná jsem se skácela na zem a plakala jsem dokud jsem měla slzy.

Už jsem neměla sílu stát. Největší a jeden z nejčernějších střípků z mého života byl na svém místě. Byla jsem příšerně vyčerpaná, všechno to prožívat znovu, bylo nad mé síly. A to ta zdaleka nejhorší vzpomínka měla teprve přijít.

Byly to čtyři dny od mé svatby. Policie sice zahájila vyšetřování, ale to jsem se dozvěděla jen z novinových titulků. Za těch pár dní jsem urazila dlouhou cestu. Živila jsem se tak, že jsem kradla jídlo a šatstvo ze zahrad, ale po většinu času jsem se zdržovala hluboko v lese. Tam jsem také zakopala své svatební šaty. Nůž jsem tam ale nechat nemohla, ONA mi to nedovolila. Jednoho večera, když jsem se schoulila pod provizorní přístřešek, se mi v hlavě ozval JEJÍ hlas. „Já vím, že ho pořád miluješ.“

Příšerně jsem se lekla. „Proč mi nedáš pokoj!“

„Nemůžu, já jsem ty, pamatuješ?“

„Ne, to teda ne!“ Křičela jsem. Tohle byla hloupost, toho, co ONA provedla, bych já nebyla schopna. Při vzpomínce na mé nejbližší se mi do očí znovu nahrnuly slzy. „Už s ním nikdy nebudeš, o to se postarám.“

„Nesmím se k němu už nikdy přiblížit, nedovolím, abys mu TY ublížila.“ Hlas se odporně zachechtal. „Nebudeš mít na výběr.“

Propadla jsem panické hrůze, když mi došlo, k čemu se chystá. Snažila jsem se vzpírat, zkoušela jsem vytáhnout nůž a zabít se, ale ONA byla silnější. Během pár vteřin jsem ztratila nad svým tělem kontrolu a do mé mysli se znovu vmáčkla její. Stále jsem se snažila bránit, ale marně. Nemohla jsem nic, než jen sledovat, jak se rozběhla směrem, kterým jsem se za žádnou cenu nechtěla vydat.

Moje tělo už nechtělo, nemohlo běžet dál, ale ONA ho nutila. Vnímala jsem ostrou bolest v boku i sípající dech, ale jako by nepatřily mě. Každičkou část mého těla prostoupila její mysl, takže to už ani nebylo moje tělo.

Po dvou dnech cesty se zastavila přímo před Jasperovým domem. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem ho varovat, ale nebyla jsem toho schopná. „Proč tohle děláš?“ Zaúpěla jsem. ONA se jen uchechtla. Zabušila na dveře, mojí rukou. Bylo to jako strašná noční můra, z které se nelze probudit. Uběhlo pět minut a já zadoufala, že není doma. Ale jakmile jsem stačila zažehnout tento nepatrný plamínek naděje, otevřely se dveře a sfoukly ho. Viděla jsem Jaspera, jak se překvapeně usmál a popadl do náruče ně mě, ale JI.

ONA mu mými rty vtiskla polibek a postrčila ho do domu. Pak zavřela dveře. Šla k němu. Celou silou své vůle jsem se snažila získat zpět kontrolu nad svým tělem, ale stále marně. Jasper se stále usmíval, jenže najednou se zamračil a já znovu zadoufala, že se mu nějak podaří utéci. „Jsi nějaká jiná.“

„Já vím,“ odpověděla mu a vytáhla tu proklatou dýku. Jasper se zatvářil vyděšeně. „Mayo, co to děláš?“ Znovu ten nechutný smích. „Maya tady teď není.“

„Já to nechápu.“

„To ani nemusíš.“ Ten pohyb byl tak rychlý, že jsem ho nestačila zachytit. Viděla jsem, jak napřáhla ruku s nožem. „Ne!“ Znovu jsem získala nadvládu nad svým tělem, ale bylo příliš pozdě. Chytila jsem ho ještě, než dopadl ne zem, ale s bodnou ránou, z které se řinula krev, jsem nic udělat nemohla. „Jaspere, ne!“

„Mayo, jsi to ty?“

„Lásko moje.“

Chabě se usmál a stiskl mi ruku. Naposledy jsem ho políbila, pak ještě jednou vydechl a zemřel.

Nechala jsem ho tam ležet a odvlekla jsem se zpět do lesa, odkud jsem přišla. Tam jsem padla na zem a plakala jsem a plakala, nemohla jsem se nadechnout, bylo to jako by mi někdo prostřelil v hrudi díru na místě, kde by správně mělo být srdce.

Zavřela jsem oči a nepřestávala jsem plakat. Tohle neskutečně bolelo. Nejčernější a nejostřejší střep byl venku. Na svém místě v té tmavé a krví nasáklé skládačce mého života. Z těch týdnů po Jasperovi smrti si nepamatuji nic než příšernou a neutichající bolest. Slunce už skoro vykouklo nad obzor, ale já měla ještě jeden střípek, kterým jsem chtěla ukončit tu skládačku.

Nevím, jak dlouho jsem bloudila lesy, na které byl tento kraj opravdu bohatý. Přežívala jsem ze dne na den. O vzhled jsem se nestarala, i když jsem nemohla nepostřehnout, jak moc jsem zhubla. Nesnažila jsem se shánět si jídlo, všimla jsem si totiž, že když slábnu já, slábne i ONA. Ale ať jsem se snažila sebevíc, pořád měla dost síly na to, aby mi zabránila v sebevraždě.

 Toulala jsem se lesy dlouhou dobu a modlila jsem se, abych nikoho nepotkala. Za dlouhých neutěšených večerů a stále chladnějších nocí, kdy jsem nemohla spát, protože vzpomínky mě bodaly jako skleněné střepy, jsem se snažila přijít na to, proč. Proč tohle potkalo zrovna mě. Lámala jsem si hlavu den co den, potřebovala jsem totiž něco, pro co bych mohla žít. Přijít na důvod toho všeho mi přišlo jako celkem dobrý životní cíl. Když jsem na tohle pomyslela, praštila jsem hlavou do stromu. To snad není pravda! „Ale jak se to mohlo stát.“

„Na to nepřijdeš.“

„Dej mi pokoj.“ Připadala jsem si jako blázen. I když teoreticky vzato, jsem nemluvila sama se sebou, ale s NÍ. Takhle jsem přemýšlela každý den, snažila jsem se na to dívat z různých perspektiv, ale nic.

Až jednoho večera, podle ovoce bych řekla,  tak na konci srpna, když jsem vzpomínala na svou rodinu, jsem si na něco vzpomněla. Můj bratranec. Ano, ten, z kterého jsem si vždycky dělala legraci, ale i přesto se mi on při každé návštěvě snažil vysvětlit něco z medicíny. Já ho tenkrát neposlouchala, měla jsem ho za pitomce, protože se s tím, že bude doktor, příšerně vytahoval.

Zaměřoval se na lidskou psychiku nebo jak tomu říkal, na duši. Asi před třemi lety si přivezl k nám domů knížku o psychických poruchách a já mu ji sebrala a běhala jsem s ní po celém domě. Bratránek mě nikdy nechytil, ale já tenkrát tu knihu otevřela a začetla se do ní. Moc jsem nerozuměla tomu, co se tam psalo, ale vím jistě, že jedna kapitola byla věnovaná Syndromu rozštěpené osobnosti, nebo nějak tak se to jmenovalo. Psalo se tam něco o dvou duších v jednom těle.

Přišla jsem na to! Byla jsem nemocná, to, co zabilo mé milované, byla nějaká moje porucha. Ne, že by se mi nějak ulevilo, spíš naopak, ale najednou jsem věděla, co dělat.

Ano, tehdy jsem se rozhodla a byla jsem rozhodnutá nenechat se zastavit. Po cestě se

o to ONA samozřejmě pokusila, protože jí došlo, co chci udělat. Před tím jsem se také chtěla zabít, ale to jsem byla zmatená a vyděšená a neměla jsem tušení, co to má všechno znamenat. Ale teď jsem měla jasno, věděla jsem, co mi je.

Po cestě se jí podařilo jen jednou získat kontrolu, ale nějakou šťastnou náhodou uklouzla a zlomila si ruku. Ta bolest JI zase zatlačila zpět a já pokračovala ve své pouti.

Teď stojím tady. Skládanka je složená, všechny střípky jsou na místě, konec. Slunce vykouklo nad obzor, voda dostala nádhernou zlato-stříbrnou přikrývku. Šeptem jsem poděkovala slunci za krásný nový den.

Nadechla jsem se a musela jsem se usmát, cítila jsem JEJÍ strach, ale tentokrát nevyhraje. Postavila jsem se na samý kraj útesu a nechala jsem svou mysl prostoupit stále chladnými paprsky. Smála jsem se, po dlouhé době jsem měla důvod, vždyť za malou chvíli se uvidím s Jasperem.

Našlápla jsem si pravou nohou a skočila jsem do prázdna. V hlavě mi zněl JEJÍ zoufalý výkřik. Vyhrála jsem. Tvrdý náraz na hladinu jsem nevnímala, pohltily mne studené vlny. Příboj si se mnou pohrával jako s hadrovou panenkou. Docházel mi vzduch, všechno pomalu začalo tmavnout, pak náhle ostrá bolest v zátylku.

Tma a ticho mě pojaly do své laskavé náruče a já necítila vůbec nic.