Náhoda?

Změť zpocených těl , dejte mi pokoj,  krev se vaří, podlaha se hýbe, alkohol se přelívá z těla do těla, špinavý, špinavý, špinavý, mi ukázala záda,  ukážu jim je, další vinný střik, tuhle hrajeme pro tebe blondýno a konec. Všichni korzujou, skleničky v rukou, kouří se jen na baru, támhle stojí a usmívá se na mě. Ahoj, máváme si navzájem, líbí se mi, už se známe, snažím se nezakopnout cestou ven na cigáro, mám žízeň, další pití, za ním, kde jsou Oni? Neví, jdeme k baru, na panáka, jdeme na cigáro, půjčuje mi bundu, jdeme k baru, smějeme se, to až ráno si budu říkat, jestli jsem nebyla moc dotěrná nebo trapná. Líbí se mi, jak se usmívá, i když je to možná spíš výsměch mně a celýmu světu. Pojď na ruma, říká, vypijem si ho se skupinou horolezců, jeden je rudej v obličeji, směju se mu, že přebral, nechápavě na mě kouká, vím, že o mně něco říkal, jen nevím co. Všechno se děje tak rychle, čas ubíhá. Chodíme spolu po baru a ven, představuju ho matce a tetě a tátovi, přijde mi to vtipný, jako bychom se měli brát nebo co, přitom se skoro ani neznáme. Musí mít psychickou újmu z toho, v jakym stavu mě vždycky vidí. Kdyby to bylo jindy, dřív, možná bych teď už na něj byla přisátá a přesouvali bychom se někam, kde na nikoho není vidět. Dokud jsem tohle dělala, říkala jsem, že jak je to prázdný a hloupý a když to teď nedělám, tak z toho nic nemám.  Je to smutný, alespoň pro mě. Takhle jsem mohla mít novej kontakt do telefonního seznamu, a teď nic. Ale zas je to takový jiný, čistší. Kdyby o mě fakt stál, nejspíš by se už o něco pokusil, ne? Anebo taky. Domlouváme se, jak se zas někdy někde sejdem. Přijde mi, jako kdybychom se loučili. Možná to tak je, kdo ví. Loučím se s rodiči, on najednou zmizí. Chvíli zůstávám, jdu si ven zapálit cigaretu. Nenápadně ho hledám. V autě, světlem ozářená tvář. Bez hnutí zírá. Možná na mě. Anebo taky ne. Tak si jeď, vyfukuju obláček kouře. Seru na tebe. Dívám se, jak auto odjíždí. Zatípnu cigaretu a ocházím. Domů. Naštvaná, mohla jsem třeba jet autem, kdybych nebyla blbá. Nemusela jsem to šlapat po svejch. Třeba se vrátí, aby se rozloučil… Nebo bude čekat u branky. Blbost. Upíjím zbytek vinného střiku, kelímek vyhazuju, polykám a zapaluju si další cigaretu. Jsem tak naivní a ještě ke všemu opilá. To je dost hloupé. Směju se sama sobě. Nahlas. Uprostřed silnice koukám na hvězdy. Chtěla bych si lehnout, ale ač jsem opilá, studenej asfalt mě děsí i tak. Sovy houkaj jako šílený. Sýčci. Tak kdy kolem začnou pobíhat duchové. Haha, fakt vtipný.  To kolem  nemůže projet aspoň jedno pitomý auto? Ah, moje prosby byly vyslyšeny. Čekám, kdy v dálce uvidím světla. Jede docela rychle. Debil, ulevuju si. Jede rychle a ještě ke všemu nedrží směr. Blíží se ke mně. Nezpomaluje. Na sítnici mám otisk předních reflektorů. Snažím se rozpoznat, kdo sedí za volantem.  Je čím dál blíž. Slyším skřípění brzd. Zelené, strachem rozšířené oči, blonďaté vlasy. Možná jsem na něj přece jen udělala. Úleva. A pak už jen bílo, dvě velké oči zářící v mojí hlavě, dunění motoru, jako bych měla páteř z gumy, chladný asfalt na mě tváři. Tak přeci jen ležím na silnici a koukám na hvězdy… ale kde j-…