Srážka s blbcem

Nejhorší je srážka s blbcem. Horší však, když jste ten blbec vy sám osobně.

„Mám doma nějaký filmy.“ Mrkne na mě těma svýma zelenýma očima a rukama ukazuje, že bych mohla jít dál. Trochu se začervenám a nejistě vstoupím do obydlí skoro neznámýho přesto neuvěřitelně pěknýho kluka. A určitě bude i hodnej, je vtipnej a maluje obrázky. Prostě to bude umělec.
„Něco k pití, slečno?“ usměje se na mě a když kývnu, ponechá mě ve svém pokoji na okamžik samotnou. Bude mi ukazovat obrazy? Pár jich tu na stěně má, bůhví ale co znamenají. To budou zajisté abstrakce.
„Tak na zdraví.“ Podává mi skleničku a usedá vedle mě. „Na zdraví.“ Zkusím se na oko zatvářit sebevědomě a loknu si značně „nevím čeho“ ze sklenky a pak se divoce rozkašlu. On se začne smát na celé kolo a donutí mě, abych dopila. Pak dolívá.
Když se ho chci zeptat, co znamená ten obraz nad postelí, tak nemůžu. V puse mam narvanej jeho jazyk a on mi funí do ucha. Ráda bych křičela, ale ono to jaksi nejde. Tak tam jen tak ležim, snažim se nevnímat toho spocenýho uslintanýho mongoloida nade mnou a nadávam si.
Tohle už nikdy!!! A milionkrát jsem si to opakovala po cestě domu, když mě pak vyhodil z toho svýho království stupidních čmáranic.

„Lidičky, nemá tady někdo na prozvonění?“ zeptá se žena u baru. Nejistě přešlápnu, pak k ní jdu a podávám jí telefon. „Děkuju ti moc.“ Usměje se na mě a oznámí mi, že jenom prozvoní. Kývla sem a po očku sledovala, co dělá. Prozvonila, položila telefon, přisála se na značně dlouhou dobu k lahvi a zapálila si retko.
Natáhla jsem ruku, že si telefon vezmu, ale odstrčila mě. Když si všimla mýho zmatenýho výrazu, tak se zas přiblbe opilecky usmála: „On mě prozvoní nazpátek, víš? Na ten tvuj telefon, pak ti ho hned dam.“ Nabídla mi cigaretu. Sem si vzala.
Sleduju kouř, típám cigaretu, telefon je pořád pod její vyzáblou rukou s olámanými nehty. V druhý ruce křečovitě svírá lahev a každou chvíli z ní nasává. Když viděla moji nervozitu, tak mi oznámila: „Hele, já si zajdu ven, on asi čeká venku, jo? Princezno, za chvíli přijdu.“
„Tak jo, ale vrať mi ten mobil, ano?“ zkusim být zdvořilá a natáhnu po něm ruku jako jasný gesto, že už ho zpátky chci a je mi jedno, kdo na ní má nebo nemá čekat. „Ti řikam!“ začala prskat. „Ti řikam, že on mě musí prozvonit. Tak pět minut tě snad nezabije, ne? PROZVONIT!“ a odstrčí mi ruku. Otočí se a štráduje si to ven. „Zabije!“ houknu na ní a vztekle jí následuju s tim, že se budu klidně i prát, i když moje tělesná schránka není zrovna nejpevnějšího stavu. Když sem ji dohnala, šmátla sem jí po ruce, kde měla MUJ telefon. Chytla mě, napřáhla ruku a …. Lidi, ona mi ta kráva fakt jednu vrazila. Pak druhou. Pak třetí. Pak už sem nepočítala. Jen sem slyšela, jak mi furt hučí do hlavy: „On musí prozvonit! Sem ti snad řikala, že musí prozvonit!!!“
Probrala sem se brzo. Nebojte se, že to bylo nějaký hrozný zranění, kdepak. Spíš na duchu. Ta vyzáblice mi ten telefon vzala. Zvedla sem se a zas nasupena na svou osobu, okolní svět a tu vychlastanou ženskou, sem si to mašírovala domu.

„Miláčku, mohla bys dneska pohlídat malýho Rostíka? My si zajdeme se sousedy na pivo.“ Oznámí mi se sladkým úsměvem maminka. „V kolik se vrátíte, v deset něco mam.“ Zeptam se s nadějí v hlase, že se na pivo vyprdnou a dají mi přednost. „Jo, do deseti budem doma.“ Mrkne na mě, vrazí mi do ruky uslintanýho tlustýho Rostíka a se spřeslazenym „pa“ odchází.
Kouknu se na to dítě se šišatou hlavou a ač mam děti ráda, musim usoudit, že tohle je postrach a ke všemu ošklivej. No, dobře. Naši mají taky právo si trochu povyrazit, ale mohli to říct dřív, abych si nic nedomlouvala. Tak, co budem dělat?
Za pět minut deset. Jsem na prášky. Chci umlátit Rostíka všema plyšovýma hračkama, co oslintal. Hrála sem s nim Člověče, nezlob se, hrála sem si s nim s autíčkama, karty, pexeso a další všemožný věci, který mě přestaly bavit před tak deseti rokama.
Za pět minut jedenáct. Rodiče nikde a to malý tlustý prase Rostík tu lítá a žužlá v puse skoro roztrhanej muj novej časopis. Nemam sílu mu něco říct. Po druhý vytáčím číslo kamarádky a omlouvám se a ujišťuju ji, že přijdu později.
Za pět minut dvanáct. Rostík usnul na prahu kuchyně spokojeně napapanej časopisem a rtěnkou, co sebral mámě z poličky. Vytáčím opět číslo a to našich. K mýmu zděšení mi telefon zazvoní za hlavou na poličce. Mam nemobilní rodiče. Super.
Za pět minut jedna. Sedim u okna a doslova čumim, myslim na nic a když si vzpomenu na křivdu, co na mně rodiče spáchali, cukne mi oko a pokračuju v čumění.
Za pět minut devět. Probrala sem se pod oknem, už svítalo. Nevyspalá, zmuchlaná a pomalu slepá jsem měla v plánu doplazit se do kuchyně a něčeho se napít a probrat trochu svojí osobu k životu, kdežto…
„Jáááu.“ Hladim si poraněný místo na čele a koukam na toho blbce, se kterym sem se srazila. To se přesně dalo čekat! „Nejhorší je srážka s blbcem…“ prohodim pro sebe a vypláznu na tu špatnou osobu v zrcadle jazyk. A s tim, že to nemá cenu, se doploužim do kuchyně, kdy cestou ještě přišlápnu Rostíka a je mi všechno jedno. Už nebudu hodná.