Světlá stránka Temnoty - 1. část

1)

Ty hlasy jsem slyšela z velké dálky. Slovům jsem nerozuměla, bylo to nějaké nesrozumitelné huhlání. Obrátila jsem se a jako kdybych stála v tunelu. Na konci světlo, zářící nadějné světlo v temnotě. Vydala jsem se za ním. Šla jsem pořád, nezastavovala se, neohlížela se na minulost. Před sebou jsem měla budoucí svět, nový, úplně. Mohla jsem začít od začátku, to byla lákavá představa.
Najednou jako kdybych došla na konec toho pomyslného tunelu. Všechna temnota zde končila a dál bylo jen světlo. Jasné, uklidňující světlo, které mě lákalo do své náruče. Slzy se mi draly do očí a najednou se ve mě něco zlomilo. S křikem jsem se otočila a běžela zpátky do tunelu, do strašidelné tmy. Světlo za mnou jakokdyby křičelo mé jméno a já se v běhu naposledy odhlédla. To byla ta chyba. Zakopla jsem a vzápětí jsem padala. Niž a níž... Hloub do veškeré té temnoty, do mých obav a strachů. Najednou jsem se zastavila. Nevím jestli jsem stála nohama na zemi, mohla jsem se klidně vznášet, protože kolem byla taková tma, že jsem neviděla ani svoje tělo. Byl to hodně divný pocit. Usilovně jsem napínala oční svaly, ale tma byla tak neproniknutelná, že by se dala krájet, a to doslova.
Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se uklidnit. V tom, jakoby se stěny (pokud tam nějaké byly) začly svírat. Stísněný prostor mě doslova dusil. Nebyla jsem žádná klaustrofobička, ale tohle bylo i na normálního člověka moc. Když už jsem myslela, že mě ta tma umáčne, a propadala jsem panické hrůze, začla jsem znova padat. Najednou, jakoby žádné stěny nebyly a já zase padala. Mou myslí vířilo tolik otázek. Byla jsem zahlcená tolika pocity a myslela jsem že vybuchnu. Zoufale jsem se v křeči prohýbala a škubala sebou, křičela jsem a chtěla pryč.
V tom jsem tvrdě dopadla na zem. Popadla jsem dech a zvedla oči. Rozhlédla jsem se a tma najednou nebyla tak neproniknutelná. Zvedla jsem hlavu a spatřila... hvězdy. Smály se na mě a mě bylo zase projednou líp. Ať už to bylo cokoliv, nebylo to nic dobrého. Vstala jsem a aniž bych věděla jsem kde, vydala jsem se vpřed. Kolem mě tma, už přívětivější, špičky vysokých, listím pokrytých stromů, se lehce ohýbaly pod náporem větru. Moje dlouhé, tmavě hnědé vlasy, vlály ve směru větru také a ochlazovaly mé teplé tělo. Rychle jsem dýchala a srdce mi bušilo.
Najednou jsem zaslechla nějaké šustění nademnou. Vzhlédla jsem a spatřila něco nepopsatelného. Byl tak... krásný. Tak andělsky krásný. Muž, urostlý, svalnatý, sympatický na první pohled. Měl na sobě černé, úplé kalhoty a bílou košili, která mu, nezaplá ani na jeden knoflíček, vlála podél dokonalého břicha. Jeho kůže měla jemně bronzový odstín. Všimla jsem si tetování, černé barvy, které se mu táhlo přes celý obnažený hrudník. Byly to takové ornamenty, které se ve spletitých vlnkách točili a proplétaly s ostatními. Zatajila jsem dech nad jeho krásou, srdce mi vynechalo jeden úder a málem se mi podlomily nohy, když jsem zahlédla to nekrásnější na něm. Jeho křídla. Byly celé čístě bílé. Toužila jsem se jich dotknout, chtěla jsem se jejich pírky nechat jemně laskat na tváři. Zachvěla jsem se touhou, při tom pomyšlení. Skvostně se tyčili nad jeho hlavou, byly velké a prostě přeskrásné... V tu chvíli mi došly slova.
Blížil se ke mě a jeho krásná tvář s jemnými rysy se na mě usmívala. Jeho oči, modré jako letní nebe a hluboké jako oceán, si mě pátravě prohlédly. Když jsme se setkaly pohledem, usmál se ještě víc a já v tu chvíli nevěděla co dělám. Zakřenila jsem se taky jako blbec, div že jsem neslintala.
Přistál (ano přistál, divné že?) přímo přede mnou. Málem jsem se neudržela a kecla před tou jeho zářivou aurou na zem. Zadíval se mi do očí, jemně zvedl ruku k mému obličeji, ale nedotkl se mě. Jeho prsty byly pár centimetrů od mé kůže a já cítila jeho dotek, cítila jsem tu energii, která z něho na mě přechází. Pořád ze mě nespouštěl oči a poodstoupil kousek dál.
Nevěřili byste, co se stalo potom. Otevřel ústa a začal zpívat. Ano! Zpíval. Nevím co to bylo za písničku, nevím jak to dokázal, ale bylo to jako kouzlo. Nějaká mocná magie, kterou mě očaroval. Zpíval a já jako kdybych každé jeho slovo prožívala, jako kdybych žila jeho písní. Melodie zasáhla mé srdce a já se rozplakala. V těch slzách se mísil smutek i radost, láska i hněv. Tentokrát jsem to už neudržela a sedla si na zem. Vzlykala jsem tam, ale zároveň jako kdybych se vznášela spolu s ním, jeho píseň mě naprosto dostala.
Pořád zpíval, ale přešel ke mě a jemně mě stiskl ve své náruči. Jeho dotek byl tak příjemný, chladil, ale zároveň hřál.
Dozpíval a já se zachvěla, znovu otevřel ústa a chystal se něco říct, když v tom....