Naděje přece umírá poslední......

Sedím v místnosti, která je bíle vymalovaná bez obrazů i obrázků. Mezi jediné zařízení patří bílá postel s bílými polštáři a dekou, bílý plastový stůl a jedna jediná židle - taky bílá. Okno, které vede do zahrady, je tak strašně malé, že vidím jen část stromu, na kterém je uvázaná houpačka a taky lavička. Ostatní je pro mě záhadou, protože žiju v kobce se čtyřmi bílými zdmi bez možnosti dostat se ven. A tak tady celé dny sním o životě za oknem s mřížemi, občas vidím lidi. Lidi, kteří jsou šťastní, popřípadě si jen myslí, že mají starosti. To ovšem nevědí, jak doopravdy vypadá člověk, který se trápí. Tady jich na chodbách, když se jdu s doprovodem umýt, nebo pro novou dávku léku, potkávám spousty. Jejich věk je různý - jsou tu děti, které trpí nemocemi, dospívající, kteří jsou z nějaké příčiny v šoku, dospělí - ti jsou tu proto, že to v hlavě nemají v pořádku a jsou na úrovni děcek, a pak staří, kteří zapomínají, nevědí a bojí se současného světa. Já patřím do druhé skupiny - moje diagnóza zní šok, ovšem pro ostatní, kteří neznají příčinu mého pobytu na psychiatrii, jsem blázen. Kdybch ovšem byla, tak by mi bylo jedno, kde jsem, jen bych koukala do zdi, popřípadě se pořád jen smála, anebo bych úplně mlčela. Takhle je to však tisíckrát horší. Jsem dospívající holka, která chce mít nárok na lásku, pocit bezpečí, chce něco vlastnit, umět a dokázat, ale co je hlavní: plně si uvědomuje svůj pobyt tady. A v té bílé místnosti je pohřbena zaživa. Jediné, co můžu, je vzpomínat, protože ať řeknu cokoli, nikdo mě neposlouchá a co je hlavní, nikdo mě slyšet nechce. Vzpomínky - jsou přece střípky života, které dávají smysl a které vám nikdy nikdo nemůže vzít. A já je mám značně pomotané - v jednu chvíli si hraju jako malá na písku s lopatičkou, jindy vidím máminy smutné oči - když jsem ji viděla naposledy. Potom vidím bouračku auta, někdy slyším zpívat někoho strašně smutnou písničku. Všechno se mi to motá, a proto mě tady všichni zavrhli a nikdo mi nechce pomoci - léky totiž nespraví vše! Já bych potřebovala hlavně duševní pomoc, ale od koho? V největší zoufalosti se otočím na kameru, která visí v rohu na stěně a předstírám šok. Během několika sekund je tu sestra i s doktorem. Dají mi léky, protože vůbec neví, že je nepotřebuju a já si rychle, než mě zase zavřou, zpět požádám o paní psycholožku, která mě vždycky pěkně vyslechne od začátku a posledních pár týdnů informací přibývá, protože si částečně, ale vždycky jen chvilkově vzpomenu.
Dnes mi hned po příchodu zopakuje větu, kterou říká vždy: ,,Nikdy, i kdybych chtěla, ti nemůžu pomoci si vzpomenout, jen ty sama musíš chtít se odsud dostat." A já strašně moc CHCI!!
Tak od začátku - přišla jsem domů ze školy - mamka ležela na posteli a celá se chvěla, její oči byly smutné, takové mimo! Jako by nevnímala. Zavolala jsem sanitku, protože táta nebyl doma (ostatně jako vždy - byl v hospodě). Sanitka u nás byla přesně za pět minut, nejhorších minut, které jsem kdy zažila. Maminka se najednou zachvěla, ruka - ve které držela skleničku, najednou klesla, sklenička spadla na zem a roztříštila se na milión kousků, oči zavřela díky náhlé křeči a poslední, co řekla - mám tě ráda, beruško. Neustále jsem na ní koukala a když přijela sanita, doktor mi řekl, že je pozdě. Věděla jsem to taky, ale nechtěla jsem si to připustit. Přijel černý vůz, odvezl mi moji maminku, po něm odjela sanita a já zůstala v bytě sama. Zalezla jsem do peřin a začala jsem brečet a taky jsem si uvědomovala, že za všechno může táta. Mamka mu totiž několikrát říkala, že je jí špatně, ovšem on vždycky jen mávl rukou a poslal jí něco dělat. V tu chvíli jsem na něj dostala vztek - když přišel domů, tak jsem ho poslala pryč, s tím, že ho už nikdy nechci vidět. To se mi splnilo. Taťka se domů už nikdy nevrátil - opil se do němoty a pak si lehl na koleje. Sebevražda, ale viníkem jsem byla téhdy já. Takový začasovaný kruh - kvůli němu zemřela mamka a kvůli mně on. Když jsem se to druhý den dozvěděla, chtěla jsem spáchat sebevraždu. Nezbyl mi nikdo, o koho se opřít. Ale to jsem zapomněla na moji nejlepší kamarádku, která mě před smrtí zachránila, jak se říká za pět dvanáct. Vzala mě k nim domů a její rodina se o mě postarala. Kamarádka mě zaměstnávala natolik, že jsem nevzpomínala. Pořád to strašně bolelo, ale já tu bolest dokázala zasunout do kouta. Všechno se začalo zdát opět v normě - ráno do školy, ze školy domů, s kamarádkou ven a spát. Takhle se to opakovalo několik týdnů, když kamarádka navrhla diskotéku k oslavě jejích narozenin. Souhlasila jsem, protože jsem jí byla hodně dlužná a nechtěla jsem jí kazit radost. Diskotéka mě však nebavila, a tak jsem přemluvila celou partu, abychom jeli domů. I přesto, že jsme pili - dost pili. Naskládali jsme se do auta a rozjeli jsme se slušnou rychlostí k domovu. Jednu zatáčku ovšem Patrik nevybral a my narazili přímo do stromu. Všichni byli na místě mrtví, nebolelo je to. Krom mě - já jediná jsem přežila a měla štěstí v neštěstí.. Pouze jsem ztratila vědomí a probudila se, až když jsem slyšela něčí hlasy. Opakovalo se to, co už jsem jendou zažila s mamkou. Oči všech byly bez známky života - chtělo se mi křičet - PROČ? Proč všichni okolo mě umírají a já, i když jsem vždy u toho, přežiju. Nevím, nikdy jsem na to nepřišla a to jsem tady měla dost času. Na zázraky nevěřím, a proto se snažím vše reálně odůvodnit, některé věci však vysvětlit nejdou. Když mě převezli do nemocnice a zběžně ošetřili, odvezli mě před dům kamarádčiných rodičů, kde mě vysadili, řekli jejím rodičům, co se stalo a zase odjeli. Všichni na mě koukali jako na exota, jako na tu, co přežila své rodiče - zabila kamrádku a její partu. Veroničiny rodiče se předávkovali léky a už jim nebylo pomoci. Zůstala jsem sama, nikdo mi neměl jak pomoci a já přesto všechno pořád nechtěla zemřít. Nikdy bych si neublížila, i když jsem měla šancí víc než dost. Dostala jsem se sem, protože jsem to nakonec přece jen nevydržela a zhroutila jsem se psychicky. Teď už ale vím, že za smrt nikoho z nich přímo nemůžu a lidí, kteří na mě koukají skrz prsty, si nemám všímat - jen jim vrtá hlavou, jak jsem mohla přežít takové životní situace. Psycholožka se na mě podívá, usměje se a mrkne. Vezme do ruky telefon a asi půl hodiny s někým mluví. Pak se otočí na mě a řekne, ať si jdu sbalit, protože mě právě dneska pouští na svobodu. Prý jsem překonala sama sebe a jsem vyrovnaná se vším, co mě potkalo, tudíž mohu začít normálně žít.
Otevřu velkou bránu, za kterou se nachází město, ve kterém jsem vyrostla a zažila toho spousta od radosti až po smutek - ten častěji. Tři roky v ústavu mi dopomohly k tomu, abych pochopila, že mám žít a že já nejsem ta, která zemřela, tudíž si mám uživat a ne se užírat tím, co bylo. Protože bych tady neměla klid, tak jsem se odstěhovala daleko odsud. Založila jsem si rodinu, která o mé minulosti nic neví. Maminka s tatínkem přece zemřeli při letecké nehodě, nebo ne? Už ani sama nevím, čemu věřit - tohle je přece o dost lepší. Pořád mi ale vrtá hlavou, že když jsem se šla podívat na mou psycholožku, která mě jediná poslouchala - v ústavu vůbec nikdo neví, o kom je řeč, prý tam nikoho takového neměli a místo toho mě poslali za bývalým ošetřujícím lékařem. Zvláštní, ale mám pocit, že paní, která mi tak strašně pomohla, nebyla z tohohle světa. Byla můj anděl strážný - každý ho přece máme!?