Srdce

Za okny třídy, ve staré zdi polorozpadlé budovy, mám ukryté své srdce. Je obestavěno pálenými, oranžovo-červenými cihlami a k dýchání mu zbývá jen malá skulinka. Cítí se chráněné, nedostupné ze všech stran. Jenom.. když prší, tak k němu mezírkou zatéká. Chladná voda zvlažuje jeho horkost. Dává mu pít a tolik potřebnou energii, aby vydrželo.
Uschovala jsem jej před třemi lety. Uschovala jsem jej před nástrahami života, před lidskou zlobou, závistí a krutostí. Před někým, kdo by si snad přál, aby samým napětím puklo. Opustila jsem to srdce, a možná udělala chybu, možná by teď bylo více odolné.
Je křehké jako květinka, vystavená nečistému ovzduší a smogu, který ji dusí na okraji silnice. Květina je křehká a přece docela imunní i krásná. Kterou že vlastnost mají společnou? Stačí jeden dotyk, jediný pohyb ruky toho nesprávného, a je jim nesmírně ublíženo. Snad proto jsem ho nechala na bezpečném místě, snad proto, abych mohla den co den z okna sledovat, zda se k němu náhodou nevkrádá nepovolaná osoba.
Je mu teplo, na rozdíl od lidí, choulících se do měkkých šál, je mu teplo a zároveň slastně i příjemně. NIKDO se přes bariéru nedostane k onomu citlivému místu.
Nikdo. Snad.. jediný člověk má tu sílu, aby v něm probudil zvučné údery, které rozbijí pevné zdivo. Ale on nepřijde - zcela jistě ne.
Ten fakt ve mně rozněcuje pocit naděje a hlavně klidu, po kterém jsem dlouhý čas toužila. Již nemám strach, necítím vinu. Již nemám ten neoprávněný vztek, který jsem mívala sama na sebe a svá unáhlená rozhodnutí.

Sedím v otevřeném okně. Kolem je hluk od připitomělých spolužáků a jenom já jsem jaksi mimo.

Ale co to? Kdosi v dálce pláče...

Nakloním se nad parapet, abych viděla více. Nic nového, stále ta stejná budova, stále stejná zeď i díra. Jenom ten nářek... Odkud asi přichází?
Zlé tušení mi svírá žaludek. Cosi tichounce buší, nejprve slabě a potom zase silněji. Třesou se mi ruce, třese se celé tělo. Oživla vzpomínka tak dávné lásky.

"Okamžitě slez z toho okna!" Vytrhne mě učitelčin hlas. "Chceš vypadnout? Taková hodná holka jsi byla a teď? Jde to s Tebou z kopce!"
Rychle se vracím do své lavice a jediné, co mě napadá, je, že má svatou pravdu. Jde to se mnou z kopce a bude ještě hůř. Nejsem nic víc - možná ještě horší, než moji pubertální spolužáci.