slzy

Jen tak stál a díval se na ní. Mlčky ji hleděl do očí. A ona cítila to teplo, které ji hladilo na každé části jejího těla. Cítila ty motýlky v břiše, co se jí vznášeli až k srdci. Byla šťastná, když ho měla na blízku a viděla jeho úsměv, co patřil jenom jí. Milovala jeho objetí, jeho silné paže, co jí vždycky chránily před okolním světem. V jeho pohledu se topila a nechtěla záchraný kruh. Byl její nejlepší přítel a ona jeho. Nedovedli si léto představit jeden bez druhého a vždy vše plánovali spolu a těšili se na další prožitý čas, kdy se mohli jeden druhému dívat do dušičky. Byl její jediná hvězda na nebi a ona jeho jediným slunečním paprskem. Ale nikdy si tato slova neřekli do očí. Byli stále nejlepšími přáteli. Nikdo nevěděl, jak moc se mají rádi a ani oni sami si neuvědomovali hloubku svého vztahu. Pohladil ji nezištně po vlasech a ona mu byla vděčná za tento nepatrný dotek, po kterém se celá chvěla. Rozloučili se a jejich osudy se měly znovu na celý rok rozejít. Když jí naposledy obejmul, sotva udržela slzičky. Dal ji pusu a ona odjela domů. Mysleli na sebe každý den, ale ani jeden si nepřipouštěl, jak mu ten druhý schází. Plynuly dny a týdny. On se zrovna vracel z basketballového tréninku, ale nevšiml si auta, co přijíždělo ze zrádné zatáčky. Zrovna jí psal zprávu. Zprávu, která ji měla oznámit, jak moc mu schází. Jak moc se zamiloval do své nejlepší přítelkyně. Nikdy ji nedostala. Teď stála u hrobu a dívala se, jak jeho rakev pomalu klesá do té nekonečné tmavé díry. Už nikdy se jí nevrátí. Už nikdy neuvidí jeho nakažlivý úsměv, už nikdy jí nepohladí po vlasech, už nikdy jí nepolíbí..... Jak moc litovala toho, že mu nikdy neřekla, jak moc ho miluje. Jak moc litovala toho promarněného času. Jak moc jí scházel. Zůstala stát jako poslední u jeho hrobu. Byl parní letní den. V tuto chvíli měli být spolu na výletě. V tuto chvíli se měli spolu smát. Ale čas nejde vrátit. Nejde udělat to, co jsi měl udělat už dávno. Zavřela pláčem zčervenalá víčka a zdvihla hlavu k nebi: ,,Proč?'' tiše zašeptala, sotva ji bylo rozumět. ,,Proč tak brzy? Chtěla jsem ti toho ještě tolik říct. Chtěla jsem toho ještě s tebou tolik prožít!'' To už ale nevydržela a z pod zavřených víček se jí začaly valit slzy. ,,Proč?" To už ale nešeptala, ale křičela. ,,Já tě milovala! Já tě miluji a ty jsi odešel! Slyšíš?!" Slyšel, ale to ona nemohla vědět. ,,Miluji tě a navždy budeš v mém srdci. Nikdy nezapomenu!'' A plakala. Plakala, jako by měla utopit celý svět ve svém smutku. Když vtom jí spadla na tvář kapka. Otevřela oči, ale nebe bylo blankytně modré. A další a další. To on plakal, tam nahoře a přál si ji obejmout a utěšit. A říct jí, že tu na ni čeká. Ona věděla, že je tam s ní. Věděla, že ji nikdy neopustí, že ji bude vždy chránit. Stal se jejím anděl strážným. Vždy, když uronila slzu, nebe plakalo s ní. A ona věděla, že se nesmí trápit. Jinak se on bude trápit taky a to nechtěla dopustit. A těšila se z každého nového dnu. Protože když byla šťastná ona, byl i šťastný on...