MUČEDNICE

Stoupala vzhůru. Cítila, jak jí chladný vítr čechrá vlasy. Cítila, jak se jí na zavřená víčka usazuje teplo slunce. Cítila, jak se jí do duše rozlévá štěstí.
Až se dostane tam nahoru, budou ji chápat, ti všichni, kteří cítí to stejné, co ona. Budou jí dávat za pravdu ve všem, co řekne. Budou ji obdivovat za to, co udělala.
Ale všechno tohle bude pomíjeníhodné, když bude blízko něj. Jediné, co si kdy přála, se vyplní. Blíž jemu, než kdy mohla být. Bude ho cítit! Ona ví, jak je to krásné, cítit ho, už to zažila, ale teď to bude mnohem silnější, než kdysi. Tehdy za mlžného rána.

Nebylo to krásné ráno, ale ona na ně bude vždy vzpomínat, jak na to nejkrásnější v jejím životě. Slunce už možná vyšlo, ale celou oblohu pokrývaly bledé mraky. Byla zima. A hrubá hazuka ji mohla těžko zahřát, jen ji řezala po celém těle. Bosa kráčela rosou a do nohou jí píchaly kameny.

Necítila bolest, jen jeho.

Zůstali stát na vrcholu kopce u něčeho, co ji mělo nahnat strach. Strach? To je přece spása! Několik tváří na ni hledělo. V očích posměch. Hlupáci! Hlupáci! Ničemu nerozumíte, nic nechápete! Pusťte mě, už chci za ním! Zběsile vyběhla po dřevěných schůdcích. Uslyšela řezavý smích. Obřadně k ní přistoupil starý muž.

Hrubý provaz se dotkl labutího krku.
Víčka se zachvěla štěstím.

Provaz škubl.

Lněná hazuka zašustila vzduchem.

A ona vylétla vzhůru.

Cítila chladný vítr, jak jí čechrá vlasy. Cítila teplé slunce, jak jí usedá na zavřená víčka. Cítila štěstí, jak se jí rozlévá do duše.
Teď už se jí nemůže nic stát, je navždy čistá. Plnými doušky nasává ten krásný vzduch, ale ona to nechce jen cítit, chce to vidět! Chce vidět tu boží krásu! Otevře oči!
Nic.
Nic!
A vítr ustává. Slunce chladne. Duše tmavne. A ona končí...