Čekající lidé

Stojím a koukám, jak padá sníh. Přemýšlím, zda je život či není už ztracen. Ten pocit se ve mně bouří už moc dlouho a nemůžu přestat. Jen si uvědomím, že jsem sama, je mi zle a chce se mi umřít. Nemám přátele. Mí přátelé jsou tužka a skicák. V něm jsou zachyceny všechny pocity. Každý obraz je úsek mého života. Když jsem myslela na Marka, namalovala jsem květ tulipánu, ušlechtilého květu, plného tajemství a krásné vůně. Potěší každé srdce dívky, když si může přivonět, já ještě nepřivoněla. Srdce touží po tom květu, jenže rozum už dávno ví, že je to zakázaná květina. Kytice lilií znamená nevinnost a čistotu duše. Nejsem nevinná, ale duši mám čistou, sice obtěžkanou bolestmi, šrámy a křivdami, které se staly, ale přece jen čistou. Neporučím si: „Tak a dneska se změním!“ Neumím se totiž změnit a ani nechci.
Můj život začal jako život každého z nás. Narodila jsem se. Jak prosté je to říct „Narodila jsem se!“, ale jak těžké je říct „Já žiju!“. Nemám tolik zážitků jako lidé kolem mě. Neměla jsem život k tomu, abych zažívala každý den nějaké dobrodružství. Často jsem uvažovala o smrti. „Jaké je to zemřít?“ ptávala jsem se rodičů. Jen se ušklíbli a řekli, že jsem ještě moc mladá na to, abych uvažovala o smrti, ale já byla jak posedlá. Toužila jsem poznat život po životě. Čím starší jsem byla, tím víc jsem se lišila od ostatních. Nedosahovala jsem žádných úspěchů, neuměla jsem zpívat, nesportovala jsem, měla jsem svět sama pro sebe. Ve škole to znamenalo vyloučení z kolektivu, odstrčení, posměšky, urážky a bolest. Často jsem plakala, když jsem přišla domů. Teď už nepláču, je mi dobře, ale až teď, když jsem daleko od bolesti a strachu ze života. Už mě nic nebolí, nikdo mi neubližuje. Mám svou tužku a skicák. Chci malovat.
V řece plují kusy ledu, na břehu stojí lidé a čekají, čekají jako já. Někteří pláčou, jiní se usmívají jako já a ti ostatní tady prostě jen jsou. Sedám si na kámen a začínám malovat ty človíčky, které vidím před sebou. Přijíždí loďka, ještě chvilku počkej loďko, já potřebuji malovat, chci to zakřičet, ale hlas mi uvízl v hrdle. Až teď si všímám, že lidé na loďce ke mně obrací svůj zrak. Muž v kápi na mě kývá, ať nastoupím. Odkládám skicák a jdu vstříc svému prvnímu dobrodružství. Nastupuji a my vyplouváme. Nevím kam, ale cítím se tak neuvěřitelně lehce a svobodně, že je mi to vlastně jedno.

Úryvek z novin:
„Dnes ráno bylo nalezeno u řeky tělo 20leté dívky, která nejspíš usnula a umrzla. Dívka svírala v rukách skicák a tužku. Poslední kresba, kterou namalovala, byla nazvána Čekající lidé…“