Dcerou Noci

S ostřím v očích a obláčky od jejích výdechů do zimy, prochází se tmou. Chladným pohledem dokázala by přeříznout ocel. Temný úděl stíhá jí dál a zářivý náhrdelník na hrudi se houpe v rytmu jejích kroků, které se ozývají široko daleko. Nic jiného neslyšíte. Všechno spí. Až na ni. Každý, kdo minul jí, hlavu k ní otáčel. Její pohled je studil na srdci a nedal jim spát. V nočních můrách je děsil i spasil. Někteří jej milovali, někteří jej nenáviděli. Někteří ji milovali, někteří ji nenáviděli. Každou noc procházela se venku. Se stejným výrazem, se stejnou tretkou a ve stejných šatech. Pištivé zvuky, při kterých jste si museli zacpávat uši a halucinace provázely vás, když mysleli jste na ni. Hlasy v dálce šeptaly vám, když jste ji spatřili. Ozvěny v temných uličkách a stíny noci plazily se za vámi. Dvě oči, jako diamanty, třpytily se ve tmě a oslepující světlo jejího náhrdelníku vás učarovalo. Otáčeli jste se a dokola a dokola... Zase. Odbila půlnoc a byla tam. Každou noc, když vykoukly hvězdy a já pohlédl z okna. Šla si uprostřed silnice a náhle všechna auta zastavovala. Osvětlení vypadlo, když prošla kolem a světla v oknech domů začala pohasínat. Jinovatka ji následovala s každým krokem tak jistě jako stín, který neměla. Byla stínem sama? Nikdo s ní nikdy nemluvil. Ale osamělé duše města k ní vzhlížely. Ctili a vážili si ji. Milovali ji. Chtěli být s ní, protože ona byla dcerou noci. Tak krásná, tak čistá, tak jako temnota její matky. Noci... Buď opatrovatelkou mých přání. Buď bohyní, pokud jí již nejsi. Buď tou, která bude v mém srdci a nech mne, dotknout se tě. Pro jednou... Vodopád strhává mne do pavučin osudů, které splétáš a tebe do mých snů. Teď stojím před tebou, má krásko. Dotýkám se tvé ruky. Dovolila jsi mi to. Zastavila ses a pohlédla mi do očí. Běhá mi mráz po zádech. Jsi tak ledová... Promlouvej ke mně. Chci slyšet tvůj hlas. Klečím ve svých snech a modlím se, aby jsi udělala to, oč žádám. Svým pohledem postavíš mne na nohy a já nevím, co dělat. Prosím, doufám... Ne. Neřekne mi jediné slovo. Proplouvá mnou tvůj chladný dech. Pohladí mě na duši a já si přeji, aby noc nešla spát. Chci, abys byla mou. Aby jsi tu byla pro mne, ne pro všechny. Navěky věků. Dej mi své srdce, jako já dám tobě své. Svítá... Dívka na mne smutně pohlédne. V jejích očích se třpytí slzy. Do dlaně mi vloží svůj náhrdelník. Jeho záře mizí. A ona odchází. Ne, nemohl jsem ji stihnout, i když bych chtěl. Nemohl jsem ji donutit, aby tady zůstala. Zmizela ve tmě podchodu, ze kterého každou noc vycházela.
Celý den myslel jsem na ni. Nemohl se dočkat noci. V ruce jsem svíral klenot, symbol, který pro ni moc znamenal. Noc. Nervózně přešlapuji na chodníku a čekám, kdy se zjevíš. Nepřichází... Minuty se táhnou. Kde jsi, slečno mých tajných přání? Šperk v mé dlani začal zářit. Jako každou půlnoc před tím. Tak proč stále nejsi tady? Nemohu žít bez toho, aby jsi tady Ty nebyla. Proč? Proč když jsi mi darovala tohle, teď nepřicházíš? Dala jsi mi své srdce? Jako já tobě? Srdce... Pomalu mi dochází, co se děje. Hodiny koukání do prázdna naplňuje mojí duši zoufalstvím. Taháš mě za příliš tenké nitky, osude. Osvoboď dceru Noci ze svých spárů. Dej ji svobodu, jako ostatním. Běž, zapomeň, že kdy byla. Sežeň si novou královnu temnot a ona... ať je mou. Hlasy ve tmě promlouvají ke mně. Nerozumím jim, přesto vím, co říkají. Derou se mi do hlavy, když pohlédnu do černa. Jsi tou, se kterou nemůžu být. Jsi stínem, nocí. Jsi mým andělem. Jsi tou, kterou musím nechat jít. Kterou musím zbavit lásky. Říkají to hlasy? Nebo já? Kde jsou? Náhrdelník se blyští. Leskne se ve svitu měsíce, snášejícího se nad zemí. Každou noc vhodím ho do tunelu noci. Každou noc ona vyjde zpět. Každou noc je pro ní jedinou. Každou noc si nepamatuje ty minulé, snad ve tmě vidí budoucí. Každou noc dá mi znova své srdce. Srdce spoutané ve šperku, který bude navždy se mnou. Spoutanou ji však nechat nemohu. Není mou. Nesmí být. Každou další noc vracím ho, kam patřím. Otevírám ti bránu do tohoto světa, abys byla se mnou. Závan chladu když projdeš kolem. Zastavíš se. Pohled na mně spočine a mě zžírá pocit, že proklál mé tělo. Čistá, chladná. Klíží se oči, když pohlédnu do tvých. Okolí se rozmazává. Jen ty ne. Jen ty... Vtahuješ mou duši do řeky smrti. Do té, která nekončí. Houpete se ve vlnách a plavete dál. Vdechujete prázdnotu. Myšlenky ztrácejí se v toku cizích. Svírám tvoji ruku a dál mi namrzají prsty. Vidím vše, co nikdy neuvidím. Vidím vše, co nevidím. Chaos rozmetává můj mozek. Cítím strach z něčeho, co není. Radost z věcí, které neznám. Hluk zvuků, které nic nevydává. To vše, když ty jsi poblíž. Objímáš mě. Ztrácím se v proudech časů a hledám ten, ve kterém jsem. Prsty klepu o prázdnotu, i když nechci. Procházím dveřmi do galerie snů. Nemá konec. Konec je začátkem. Kde ho najít? Střípky reality problesknou, kdy se jim zlíbí. Pokládáš hlavu na mě rameno. Snad jako bys věděla, co se mi to děje... Čím je mi blíž, tím dál jsem já sám sobě. Čím víc jsem s ní, tím míň... chápu. Stupňuje se stav naprosté otupělosti. Nerozpoznávám realitu od snů, vody, čehokoliv. A vím, co mi to má říct - Nech ji jít... NE! Po každém rozloučení se další noc vracím. Oddaluji konec, který náhle vidím v jejích očích. Další migrény a zvracení když mám náhrdelník u sebe. Obětuju se rád... Stejně jako ona. Obtětuje se pro sobecké přání, za které prosím ve svých snech. Snech, které vypráví o jediné věci - o Noci. Padám na kolenou před tebou. Jdi tedy! Okolí se točí a já dotýkám se brány noci. Opět vykašlávám krev a nejsem schopný mluvit. JDI! Nemůžeš být mou... Přízračná krásko, zapomeň jen jednou, ne každou noc. Teď klidím se ti z cesty, aby byla jsi tu dále. Šperk, klíč jenž tě vpouští do našeho světa, patří tobě. Buď spjatá sama se sebou, ne s nikým jiným. To je tvůj úděl a zapomeň jednou provždy na cit, který jsi poznat neměla. Však slečno... Dcero Noci... Vrať se mi, až budeš volná... Vrať se, až nebudeš mít náhrdelník. Vrať se, až budeš moci zůstat přes den. Vrať se mi, já totiž nezapomenu...