Kdes byla, Hrdosti?

Kráčela tichým bytem, opatrně našlapujíc bosýma nohama. V ruce držela hřeben a rozčesávala si své dlouhé narezlé vlasy. Prošla kolem zrcadla, ale pak se zarazila. Zadívala se do něj a pomalu k němu usedla. Pozorovala svůj odraz osvětlený měsícem a po chvíli si všimla, že zmizel. Smutně se usmála, když uviděla přicházet světlovlasou dívku stejného věku, s nosem trochu zvednutým nahoru a chápavýma očima, které se na ni usmívaly. Dívka usedla do stejné polohy přímo proti ní. Několik okamžiků se jen beze slova pozorovaly, ale pak promluvila rusovláska, nepřestávajíc si česat vlasy.

„Vítám tě, Hrdosti. Dlouho jsme se neviděly, že? Ne, neomlouvej se, nestojím o to. Víš, Hrdosti, že jsem si myslela, že se bez tebe neobejdu? Ale teď… Zničila jsi ve mně sebeúctu, tím, že jsi mě nechala o samotě.“

Zdálo se, že dívka v zrcadle chce něco namítat, ale pak se jen schoulila trochu víc do sebe a pokývala hlavou.
„Kdes byla, Hrdosti, když jsem jako největší hlupák vyznávala lásku nepravému?“

Světlovláska trochu pobledla a provinile se usmála.
„Mlčíš. A Hrdosti, kdes byla, když jsem se rozhodla přenést se přes jeho odmítnutí a chovat se jako by nic?“

Hrdost neodpověděla, jen více zbledla.
„Kdes byla, Hrdosti, když jsem jako hlupák stála v dešti a čekala na něj, s vědomím, že stejně nepřijde?“

Po mlčení ze strany světlovlasé zvýšila dívka před zrcadlem hlas.
„Kdes byla, Hrdosti, má nevěrná Hrdosti, když jsem přilezla jako spráskaný pes?!“
„Kde jsi zůstala, má milá Hrdosti, když jsem stála a čekala na něho podruhé, rychle se stmívalo a do nohou mě štípali komáři, a on stejně nepřišel?“

Hrdost bledla s každým slovem víc a víc.
„Kde ses toulala, Hrdosti, když po jediném hloupém slovu z jeho strany jsem se opět chopila nadějí?!“
„A kdes byla, prokletá Hrdosti, když jsem ze sebe i potřetí udělala šaška?!“

Hrdost, ze které zbyl už pouhý stín, neodpovídala a z očí se jí kutálely slzy.
„Nic neříkej, Hrdosti. Díky tomu, žes mě opustila, už tě nepotřebuji. Mám za tebe náhradu – tvou nevlastní sestru Tvrdost.“

Za zrcadlem se objevila další postava, dívka s tmavými vlasy protkanými rudými prameny, s tvrdýma neúprosnýma očima. Mlčky odstrčila Hrdost, již tak dost zuboženou, a vyčkávavě se podívala po rusovlásce. Ta vstala, naposledy si pročísla dlouhé vlasy a natáhla levou ruku k zrcadlu.
Tvrdost, bez náznaku nějaké emoce, překročila svou nevlastní sestru a uchopila nabízenou levičku. Vystoupila ze zrcadla a vzala svou novou chráněnku pod paží. Bez ohlédnutí, zavěšeny do sebe, se obě dívky vydaly na cestu. Na cestu… životem?
A Tvrdost věděla, že s rusovlasou zůstane dlouho, předlouho…

Hrdost v zrcadle se usedavě rozplakala.