věděla, že "byly" naděje...

Podvečerní nebe prolité červánky. Ne červánky. Hnusná krvavá červeň, která prolíná celou oblohu. A ona tam sedí po tím vším. Sedí a kouká. Nemá sílu dělat cokoliv, protože je někdo, kdo jí tu sílu vzal. Hořké a ohnivé kapky jí stékají dolů po tváři a na rukávě tvoří už docela velkou mokrou skvrnu. Ona tu sedí a on jen pár kilometrů od ní, leží a nevnímá svět. Dřív bývala tak šťastná. Měla radost ze života, protože její život byl on. Všichni jim záviděli jejich krásný vztah. Jenže on jí něco tajil. Něco, co by zrovna ona měla vědět. Není to tak dávno, co u něj našla pár podivných věcí. Strašně se pohádali o ona tu seděla, tak jako dneska, ale předtím to bylo jiné. Věděla, že jsou naděje. Věděla, že byly naděje. Věděla, že mu mohla pomoci. On nechtěl. Bylo to jedno z nejhorších období jejich vztahu. Vůbec nevěděla, proč to dělá. Byl spokojený, nic mu nechybělo. Aspoň si to myslela. Zjistila však, že ho neznala tak dobře. Pak přišla ta rána. Chtěla se mu omluvit a říct mu, že našla řešení. Když přišla k němu a otevřela dveře svým klíčem. Cítila v bytě podivné prázdno a samotu. Jakoby už dlouho tam nikdo nebyl. Ale přece bylo něco jiné. Spousta sbalených věcí v krabicích. Chyběl nábytek. Nějaká elektronika. Obávala se nejhoršího, ale nemyslela na to. Doufala, že se mýlí. Až u jeho rodičů zjistila, že měla bohužel pravdu. Zlomilo jí to. Brečela, brečela stále a pořád. Nemohla uvěřit. Jakoby část její osobnosti utekla.
Teď jen sedí a vzpomíná. Jedna kapka, druhá kapka, třetí, čtvrtá a už zase tečou proudem. Ach ty slzy. Stejně nejsou žádným osvobozením. Pořád je to utrpení. Pomalu se zvedá. Rozhodla se, že půjde za ním. Loudá se večerním městem. Tma jí obklopuje a ona jde. Nic nevnímá. Dojde až k velkým kovaným vratům hřbitova. Vkročí a jediná věta ji projede hlavou. Zatracené drogy.