Trápení

Co se to děje v mé hlavě? A především v mém srdci? Je to takový nával pocitů, je jich strašně moc a při tom se sama sebe ptám proč? V srdci je toho příliš na jednoho malého človíčka. Je tam bolest, smutek, jako kdyby mi to mělo za chvilku roztrhat srdce na malinkaté kousíčky, které už by se nikdy nedaly slepit! Přitom se mi v hlavě honí tolik otázek. Je to mojí vinou? Co jsem udělala špatně? Proč mi právě ten člověk, co mi tolik přirostl k srdíčku, ublížil? Proč se to muselo stát zrovna mně? Proč to netrvalo věčně? Proč si říkám, co mohlo být jinak, když teď už to stejně nezměním? Proč si tím dávám zbytečné naděje, které se nevyplní a tím mě ještě víc srazí ke dnu? Při písničce, kterou poslouchám stále dokola, si říkám, si říkám, že mi zbydou akorát vzpomínky, ty mi nikdo nemůže vzít. Ty vzpomínky, které si přehrávám v hlavě a s každou další vzpomínkou uroním další potok slz. Mám pocit, jako kdybych už ani nežila. Jako kdyby mě probodávalo tisíce nožů. Na hodínách jedna. Já se necítím na to, že bych jako nic usnula. Závídím těm, co teď spí. Taky jsem ještě včera spala. To jsem ještě byla nic netušící, nepřipravená na tento den, který mi bude ještě pár dalších dní, nocí, myslím že i týdnů. Na den, kdy se mi zhroutil svět. Všechno mi připadá tak černé, tak bez duše. Dala bych vše za to, abych to nemusela trpět. Místo toho mi nezbývá nic jiného, než se jen modlit, ať už to skončí.