Voda

Vítr duje a žene cáry mlh k ostrovu. Unáší s sebou vlny vysoké jako stopatrové domy, které se tříští o nebetyčný útes. Jeho úpatí je skryto v oblacích vodní tříště, jak příboj buší do skal. Na západě hřmí hrom vzdálené bouře. Padá déšť.
V tomto nečase se i rackové skryli ve svých úkrytech, chráníce svá křehká tělíčka před všudypřítomnou vodou. Nezaznívá jejich zpěvný křik, jenž dokáže tak nádherně povzbudit skleslé srdce. Obloha není plna jejich tančících hejn. Místo toho se skryla do černi hustých mraků, jednolitých jak roztavené olovo.
Dívka v bílém šatě stojí na hraně nad bezednou hlubinou. Zdá se, že letí – ruce rozpřaženy, její plavé vlasy se zmítají v prudkých poryvech větru. Po tváři jí stéká dešťová voda, smíšená se slzami. Hledí do dáli. Tam někde by mělo být zapadající slunce. „Proč? Proč já?!“ ozve se výkřik bezmezného zoufalství. Krátký pohled dolů. Nevidí, ale ví, že tam dole jsou skály ostré jako břitva, nyní schované v závoji mlh. Ční z vířící pěny, jsou její poslední záchranou. Dívka se naklání kupředu. Ještě malý krok, ještě jeden krůček... Už stojí na špičkách. Nastal okamžik mezi odrazem a skokem. Čas jako by se zastavil.
Říká se taková plytká fráze – před smrtí nám v hlavě proběhne celý náš život. Vzpomněla si na ni i dívka. Nohy má propnuty, hlavu zakloněnou, pod chodidly ztrácí prosolenou zem. Vzpomíná. Vzpomíná na domov, na rodiče, na rodnou zemi; na život.
Rybářský člun. Bouře hroznější než teď. Blesk rozťal stožár na třísky a rozmetal náklad ryb. Loď se zmítá, tančí jakýsi hrůzný balet na hřbetech vln. Naklání se. Voda proudí přes palubu a vniká bárce do jejích útrob. Moře si žádá první oběť. První ztráta.
Střih. Opět loď. Zpřelámaný stožár po přestálém vichru. Svítí slunce a hladina se třpytí. Třpytí se ve všech směrech až do nekonečna, obzor je tvořen pouhou slabou linkou mezi dvěmi odstíny modré barvy. Kde byla posádka, když ji po týdnech nalezli?
Všude je jen hladina. Rozdíl mezi mořem a zemí smazala uplynulá noc. V ulicích kotví převrácené bárky a nad hladinu ční jen nejvyšší domy, jako prsty tonoucího. Z vrtulníků hledí záchranáři na obraz nevýslovné zkázy.
Moře. Stále jen moře. „Vzalos mi všechno! Bože, proč já?“ Uši drtí nelidský kvil. „Ty žroute, ty vrahu, vezmi si další oběť! Vem‘ si mne! Hlas zoufalství v dívce duní jak tisíce temných bubnů: „Lěť! Leť! Dívka je slyší, naslouchá jim a nechá se jimi vést. Vybrala si sama čas i místo své smrti. Nečeká, až ji oceán zahubí nepřipravenou. Bubny duní: „Leť! Leť! Leť!“ Dívka již nevnímá déšť, nevnímá nic. Zvrátí s vítězným výkřikem hlavu. Porazila oceán!
Čas se opět pomalu rozbíhá. Bubny dozněly a dívka letí. Letí a hledí do dáli. Na obzoru stále blesky bičují rozbouřenou hladinu. Najednou ji oslepí slunce. Zapadající ohnivý kotouč prohlédnul pod mraky a osvítil její tvář. Déšť vytvořil obrovský oblouk duhové aureoly a rozzářil se milióny barev. Dívčino srdce naplnila nevýslovná krása. Pochopila.
Nad křehkým tělem se uzavřela hladina a jeho dopad zaniknul v dunění příboje. Mezera v mracích se jakoby s třeskotem uzavřela a světlo zmizelo. Tupý a nemyslící oceán přijal další z mnoha životů. Fanfárou jim budiž dunění hromů a zástupy vln pohřebním průvodem.