Andělíček

Venku se začíná stmívat s já pořád koukám z okna, i když už toho moc není vidět, pořád tam stojím a naivně doufám, že slunce přece jenom nezapadne, že udělá dnes výjimku, kvůli mně. Pozoruji jen, jak pomalu zapadá za střechy protějších baráků, až je venku černočerná tma. Pomalu odlepím svůj zklamaný pohled a jdu za maminkou, která se akorát připravuje do svého druhého zaměstnání.
Musí vydělávat za dva, protože její přítel už dva roky nemůže najít práci a přece jenom uživit tři lidi z jednoho platu je moc. Nikdy ho nebrala jako zátěž, moc ho milovala, a proto veškerá negativa neviděla. Myslela si, že je to báječný člověk a hlavně byla ráda, že má pro mě náhradního tatínka. Proto jsem jí nikdy nesvěřila to bolestivé tajemství, které mě už dva roky sužovalo a nejhorší na tom bylo, že se každou noc, co maminka nebyla doma, opakovalo.
A dnes zase odchází a myslí si, že její přítel se o mě skvěle postará, ale neví, že zrovna ON mi robí tu bolest, bolest, za kterou se tak stidím.
Vycházím z pokoje, abych se rozloučila. Maminka se na mě usměje a podává mi něco do ruky. „Tohle jsem ti dnes koupila, chrání to takové malé holčičky, jako si ty, před zlými bubáky!“ a usmála se. Maminka věděla, že se v noci bojím, ale netušila čeho. Taky jsem se usmála a špitla: „Děkuji.“ To už ale maminka pomalu odcházela a já jen koukala, jak se zavírají dveře od našeho bytu. Když se dočista zavřely, šla jsem do pokoje pořádně si prohlídnout ten dárek, byl to stříbrný řetízek s přívěškem malého andělíčka, byl nádherný. Položila jsem si ho na noční stolek a šla udělat večerní hygienu. Když jsem se vrátila, hned jsem se zachumlala do čistě povlečených peřin, rozsvítila malou lampičku na nočním stolku a začala jsem ještě důkladněji zkoumat malého andělíčka. Byl opravdu nádherný a já sem byla opravdu jistá, že dnes mě ochrání jak maminka říkala.
Když už mě začaly pálit oči, zhasla jsem lampičku a ještě více se zachumlala do peřin, v ruce jsem pořád držela toho andělíčka a s jistotou bezpečí jsem usínala.
Z mého snu, po dlouhé době krásného, mě ale probudilo nepříjemné světlo, vycházející z otevřených dveří od mého pokoje. Myslela jsem si, že je to maminka, která se vrátila z práce a jde mě zkontrolovat. Ale silueta stále přibližující se ke mně, najednou promluvila hlubokým hlasem a mně hned začaly slzet oči.
Nevnímala jsem, co říká, jen jsem tam nehnutě ležela a cítila, jak se přibližuje, slzy se začaly předhánět po mých tvářích a bylo jich čím dál víc. Schoulila jsem se do klubíčka a v tom jsem si vzpomněla na andělíčka, věděla jsem, že on mě ochrání, přesně jak maminka říkala! To už se na mě ale sápaly jeho ruce a ve mně uhasla i ta poslední naděje, že na mě andělíček nezapomene a pomůže mi. Už nemohu dál, moje tělo tam bezvládně leží a já pomalu pouštím andělíčka z ruky se slovy: „Andělíčci přece nejsou!“