Smutek a zoufalství.... a dál?

Stála uprostřed pole s kukuřicí. Nebe bylo plné hvězd a všechny vypadaly tak... tak šťastně! Jakoby zářily optimismem, jakoby se jí smály. Klasy kukuřice kolem ní tančily v rytmu lehkého vánku a všichni ti cvrčci a cikády si vesele pocvrkávali. To všechno snad naschvál. Připadalo jí, že se jí vysmívají. Ze všeho kolem sálalo štěstí, jen ona tam nehybně stála a zírala před sebe. Po tvářích jí tekly slzy, jedna za druhou padaly na zem, kde je pohlcovala vyschlá hlína. Chtěla křičet a tím křikem ze sebe vyrvat všechnu tu bolest a beznaděj! Jenže i kdyby měla tu možnost, kdyby se tak stalo, nezůstalo by z ní vůbec nic. Zbylo by tělo. Ale co je tělo bez duše? Celé její nitro vyplňoval smutek a zoufalství...

Ještě před pár týdny bylo všechno jinak, nic jí nechybělo, měla snad všechno, na co si vzpomněla. Pravda, nepotřebovala toho moc, k absolutnímu štěstí jí stačilo málo. Ale pak, během okamžiku přišla i o to málo a přitom o všechno. Byla neskutečně šťasná a najednou se všechno rozplynulo. Ležel na zemi, nehýbal se, nedýchal. Život proplouval kolem ní a ona tam jen klečela, oči zalité hořkými slzami. Ano, hořkými. Smutek je totiž hořký, v soli je až příliš dobrého, ale hořkost... Jen hořkost se mohla alespoň trochu, trochu blížit jejím pocitům.

Pořád znovu a znovu ho viděla před sebou - blížil se k ní, na tváři ten odzbrojující úsměv, v ruce kytici žlutých růží a na rtech slova: Miluju Tě, zlato!... už je ale nedořekl... Stále měla v paměti jeho poslední pohled plný náhlé beznaděje, říkající: "Ještě ne!!" A pak najednou nic... Konec. Ale proč tak rychle? Proč teď? A... Proč vůbec???

Dny plynuly, nezvedala telefony, neodpovídala na vzkazy, neotevírala dveře. Byla jen sama se svým smutkem... A s hudbou. Trávila hodiny u klavíru, hrála jako o život a tóny jakoby plakaly s ní. Sama se ubíjela prohlížením fotek z Cejlonu. Tam to všechno neštěstí začalo, ta cesta za vše může! Splnil se jim tenkrát sen. Odjeli spolu na nádhernou dovolenou. Moře, palmy, sluníčko. V tu chvíli měli oba snad všechno, hlavně sami sebe. Ale pak... Skutečně si musí život za každé štěstí účtovat tak obrovskou daň? Věděla, že je nemocný, snad něco se srdcem, ale nijak se to neprojevovalo. Říkali, že se to už nejspíš nevrátí. Lhali! Suchý vzduch mu hrozně vadil, bolela ho hlava. Ale po příletu domů, když dostal nové léky, zdálo se zas vše v pořádku. Nebylo, ale to už netušila.

Zase sedla ke klavíru a hrála zase tak zoufale... Najednou přestala, nemohla už víc sedět v ubíjejícím tichu čtyř stěn! Rozběhla se ven. Běžela dlouho... až za město. Pak se zastavila. Stála. Stála uprostřed pole s kukuřicí. Nebe bylo plné hvězd a všechny vypadaly tak... tak šťastně! Jakoby zářily optimismem, jakoby se jí smály. Klasy kukuřice kolem ní tančily v rytmu lehkého vánku a všichni ti cvrčci a cikády si vesele pocvrkávali. To všechno snad naschvál. Připadalo jí, že se jí vysmívají. Ze všeho kolem sálalo štestí, jen ona tam nehybně stála a zírala před sebe. Po tvářích jí tekly slzy, jedna za druhou padaly na zem, kde je pohlcovala vyschlá hlína. Chtěla křičet a tím křikem ze sebe vyrvat všechnu tu bolest a beznaděj! Jenže i kdyby měla tu možnost, kdyby se tak stalo, nezůstalo by z ní vůbec nic. Zbylo by tělo. Ale co je tělo bez duše? Celé její nitro vyplňoval smutek a zoufalství... Znovu se rozběhla. Ale kam? Co je vlastně dál? Je někde ještě něco než jen ta ubíjející tma? Nevšímala si světa kolem sebe. A nikdo si nevšiml nešťastné dívky, která se snažila utéct před životem...