S životem navždy

Na jedné straně nejistota, strach, pro stranu druhou jen rutina.

"Nebojte se, a moc se tam nezdržujte. Za hodinku to bude za váma, ještě stihnete zprávy."

A vystrašené oči se loučí se světlem pohledem na usmívající se tvář, tvář která se dobře naučila jakou roli pro takové oči má hrát.

Běžná tma, tma kterou přináší zavřené oči, se nenápadně mění na tmu kterou nepřináší zrak. A sluch pomalu splívá s cítěním, s pocitem. A tím je i tělo, neboť již není čím bývalo. A čas je kde? A kde je kde? A kdo se ptá?

A už jen zelená. Dlouhá, zelená, cesta. Ztrácí se v ničem a plyne. A i hudba je.

To je zvláštní svět. Pak přijde otázka, ale bez odpovědi je tu uspokojení. A otázka již nepříde, ale uspokojení ano. A stále. A silněji. Stačí ho cítit a to zaručí další.

A už to není člověk. Je to umírající život nakažený štěstím.

Ale tělo bojuje. Mozek se nedá. Život musí být ochráněn. A přichází přirozená obrana, přispůsobení, modifikace.

Studená zelená, tma a nutkání. Vědomí se probouzí..... vědomí?

"Vítejte zpátky, jaké to bylo?"

Ta slova jsou připravena když vchází do místnosti.

To co potom opouští místnost slova nepoužívá.

Na zemi se choulí někdo bílý. Hlava skloněná, není mu vidět do tváře. Ruce od krve.

Utrpení které zaplavuje vědomí musí být odstraněno. A světlo je utrpením a do těla proudí i přes zavřená víčka.

Zkrvavené prsty potom ještě odhodí bílý plášť, a postava se vydává vstříc životu.

Mozek opět zvítězil, život byl zachován. Sláva životu!