Pampeliška

PROLOG

Sedím na břehu Vltavy, voda mi roztouženě objímá kotníky. Vlnky se dovádivě proženou mezi prsty a uhánějí dál do tiché zátočiny, kde se nechají něžně pohladit od unavených větví olší a smutečních vrb. Vánek mi pocuchá vlasy, dýchne mi do ucha, sklouzne po dekoltu. Zachvěju se, jako ty shrbené stromy, když tiše promlouvají s větrem, když se od něj nechají laskat a vychází mu zelenými listy vstříc... Řeku zahalí tichá srpnová noc, přikryje ji svým rubášem a zklidní tak její rozdivočelou cestu. Padnu do mokré trávy, zhluboka dýchám, lapám po vzduchu, jako bych sklouzla do rozvzteklenýho jezu, drží mě lepkavýma rukama, už mě nepustí...

Ráno zakopávám o umouněnej ešus od včerejší česnečky, dřepíš u ohně a vaříš čaj, usmíváš se na mě. Choulím se v tvým děravým svetru, opírám se Ti o rameno, skoro bych předla, jak je mi krásně. Zubatý slunce se schovává do peřejí mraků. Ale to přece nevadí, jsme tu spolu, smějeme se, když se nás dotknou první krůpěje z nebe.
Balíme stany. Poctivě chystám všechno potřebný do loďáku, trošku se chvěju zimou. Vracíš se s čistým ešusem, vlepíš mi studenou pusu na tvář a mizíš v chumlu ostatních vodáků. Plánujete cestu, domlouváte se na zastávkách, svorně souhlasíte, že v tomhle počasí bude nejlepší, se nikde moc nezdržovat. Pozoruju Tě a docela se bavím, jak tam vášnivě gestikuluješ, zase máš pocit zodpovědnosti za všechny ostatní, jenom zapomínáš na sebe.
Někdy se mi ztrácíš. Když sedíš u ohně, brnkáš na kytaru, v očích se Ti odráží oranžový plamínky. Můžu sedět naproti Tobě nebo hned vedle, stejně mě vždycky zaplaví pocit, že jsi někde jinde. Možná se jen zasníš, možná jen v duchu proplouváš svou řeku života, snažíš se jít proti proudu.
"Tak pojď, Pampeliško, vyrážíme!" Bereš mě za ruku, hrdě si mě vedeš k naší lodi. Tam postává majitel kempu, vrtí hlavou, škrábe se střídavě v šedivých vousech a na pruhovaným tričku.
"Mládeži, měli jste ještě dva dny počkat, až voda opadne," povídá. Ale ty sebejistě mávneš rukou:
"Přece jsme vodáci, žádní nezkušení turisti!"
"Je hodně vody," řekne po chvilce. "Ani nepamatuju, kdy jí bylo tolik..."
"Aspoň se rychleji pojede!"
Odrážíme se od travnatého břehu, loučíme se s kempem, řeka nás strhává po svém proudu a ještě daleko nese naše volání, naše ahóóóój...

Stojím na břehu, opírám se o pádlo. Prohlídli jste s klukama další jez, vidím, že se na něčem dohadujete. Je to jako vždycky! Chceš to za každou cenu sjet, nemusím to ani slyšet, znám tu Tvoji nezkrotnou touhu dobyvatele! Vracíš se za mnou, suverénně naskočíš do lodě.
"To snad nemyslíš vážně!?!" hulákám přes řvoucí Vltavu!
"Počkej na mě, Pampeliško!"
"Přestaň si hrát na frajera, tys neviděl dolu ten zabalák?!" jsem nasupená, lezu po jílovitým břehu za Tebou. Vzpurně se odrazíš i s naší žlutou Pampeliškou.
"Je to brnkačka!" Manévruješ na hladině.
"Jedu s tebou!"
"Kdepak, lásko! Dám to v singlu! Ten zabalák sám projedu, čekej mě pod šlajsnou!" zabereš a ujíždíš vstříc žlutohnědýmu jazyku.
"Šimone!" Tvá poslední slova mizí ve větru.
"Proč musí být pokaždé po jeho?" Otáčím se dupnutím na Hynka.
"Protože jinak by to nebyl on."
Běžím pod šlajsnu, kluci zůstávají stát na koze, visí tam jako hrozen a přeřvávají jeden druhýho, když Ti radí, kudy to máš sjet a vůbec, co máš dělat.
Třesu se zimou, zuby mi drkotají. Nervózně si okusuju spodní ret, říkám si, jestli mám tohle zapotřebí?! Děláš si jen to, co sám chceš! A já na Tebe čekám!

Když žlutou kánoi sebere proud, nechtěně zavřu oči. Jen na malou setinu vteřiny. Pokaždé projedeš! A směješ se mi, že na břehu šílím hrůzou. Pak ale zvednu víčka a uvidím převrácený kýl lodě! Na okamžik se vynoříš! Zalapáš po dechu! Zaplácáš bezmocně rukama v peřeji! Vzápětí Tě voda strhává do svých temnot!
Zírám na chuchvalec bílé pěny. Nastane ohlušující ticho!
Vrhám se bezhlavě do řeky. Vyškubnu se Hynkovi:
"Neblázni, utopíš se!" Strhávám ze sebe vestu, s ní se pod hladinu nedostanu! Někdo mě volá, slyším Tě v hlavě! Už jdu! Chtěla bych křičet, hlasivky zůstaly v křeči. Nořím se pod hladinu, Vltava mě ale vyvrhává zpátky! Nevzdávám to, jdu proti proudu, potápím se! Obklopí mě šumění řeky, hledám Tě! Oči mě pálí, přestávám vnímat zimu. Mám pocit, že na mě čekáš, tančící vodní víly mě lákají do temné hlubiny, zahlédnu tvoje bezvládné tělo, ryby ladně proplouvají kolem, hraje hudba. Vodní bůh Melounek sedí na dně a mne si svoje lepkavý prsty. Oslepuje mě bílá záře, je mi teplo...

Najednou se všechno ztratí ve tmě! Někdo mě vyrval z podvodního světa, táhne mě na břeh! Prskám jako poloutopený kotě, vzduch mi rve plíce, chci řvát, ale nemůžu se nadechnout! Obloha je samá rozmazaná šmouha, mlátím sebou, někdo mě pevně drží! Nechce mě pustit! Nic neslyším přes tlukot vlastního srdce!
"Šimone, Šimone!" sípu z posledních sil. Bořím obličej do oblázkovýho břehu.
"To bude dobrý, bude to dobrý..." konejší mě...
Řeka sobecky plyne dál. Vzala si Tě s sebou.

EPILOG
Ležím v trávě. Kapky bubnují na moje nahý tělo. Rozehrávají melancholickou symfonii. Pomalu klouzám do studené vody, nechávám se nést, počítám hvězdy na černé obloze. Najednou mi ten svět, plný neskutečně vzdálených sluncí, nenavratitelně mizí. Uzavírá se nade mnou průhledná clona, nebe se rozpíjí ve Vltavě, všechno utichlo. Jenom řeka mě tiše konejší, nese mě za Tebou, promlouvá ke mně, o smutečních vrbách, co ji hladí, když se chystá ke spánku do temné srpnové noci...