Vzlétnout

Běžela po louce s radostí v očích. Květiny pod jejíma nohama padaly k zemi, aby se pak rychle znovu zvedly a kvetly dál. Sluníčko svítilo a jeho paprsky ozařovaly všechno kolem. Dívka najednou rozpřáhla ruce a zrychlila. Oči měla zavřené, v hlavě jen jedno jediné přání. A čím rychleji běžela, tím se její sen začal plnit. Najednou už pod sebou necítila tvrdou zem, ale jen vzduch. Podařilo se. Ona opravdu vzlétla! Pomalu otevřela oči a podívala se dolů, na tu zelenou louku, na les, který stál vedle ní, na vodu tekoucí v potůčku. Byla šťastná.

Probudila se. Ten nádherný sen, který se jí zdál už tolikrát, opět zmizel. Zbyla po něm jen matná vzpomínka a touha. Moc si přála něco takového prožít. Přála si letět. Ne letadlem, ale vlastní silou. Vlastním přičiněním bez mechanických nástrojů. Věděla, že to není možné, ale přesto o tom nepřestávala snít. Cítit vítr ve vlasech, ten vzduch proudící kolem celého jejího těla. Být blíž slunci a nastavit mu svoji tvář. Chtěla se přiblížit alespoň o krok svému snu. Když nemůže létat, tak dostat se co nejvýše po svých.

Proto teď vylezla až na nejvyšší vrchol jedné skály a podívala se kolem sebe. Byl to nádherný výhled. Všude kolem stály další hory, osvětlené sluncem. A byly tak velké. Cítila jejich sílu a jejich majestátnost. Najednou pro ni byly vším, neexistovalo nic jiného než ony. Hory. Myslela si, že jim dokáže odolat, ale nepovedlo se jí to. Protože hory se k ní začaly přibližovat.

Jako by jí rozevřely svou náruč. Jako by jí k sobě zvaly. Nemohla od nich odtrhnout svůj zrak, nemohla zastavit svoji chůzi. Řítila se po kamenech dolů, oči upřené na ty velikánky před ní. Začala se jí točit hlava. Hory byly najednou naprosto všude, kam jen dohlédla. Nebylo úniku. Už neviděla ani kameny pod nohama, všechno ostatní se proměnilo v jednu malou rozmazanou skvrnu, která pozbyla jakékoliv důležitosti. A pak se stala další zvláštní věc. Hory k ní začaly mluvit.

„Pojď k nám,“ začala jedna z nich šeptat. Ten šepot byl tak mohutný, až dívka málem spadla. „Neboj se, my ti splníme všechny tvoje sny,“ pokračovala další. „Opravdu?“ zeptala se dívka. Je možné, že by jí hory splnily všechny její tajné sny, včetně toho největšího? To se přece nemůže stát, nikdo nemá takovou moc. Znovu si představila samu sebe letící nad loukou. „Samozřejmě, nepochybuj o naší síle,“ ozvala se odpověď. Dívka se zamyslela, pokud to v jejím stavu vůbec šlo. Byla zmatená, všechno kolem ní se točilo a ona vůbec nic nestíhala. Ze všech těch barevným skvrn vystupovaly hory, krásně čisté, nerozmazané. Nedokázala jasně uvažovat, připadala si omámená, snad nějakým kouzlem. Napadlo ji, zda ji hory nějak neočarovaly. „Nevěřím vám,“ zašeptala dívka.

Čekala, že ji hory začnou nějak přesvědčovat, ale nestalo se tak. Nic se nezměnilo, jako by ona sama nic neřekla, jako by ji neslyšely. Byla zmatená ještě víc. A pak si začala uvědomovat, že nechce, aby ji hory opustily. Že se v jejich společnosti cítí celá, nerozpolcená, jako kdyby najednou doopravdy začala žít. „Vezměte mě k sobě,“ poprosila je. Chtěla být s nimi. Nikdy o ničem nebyla tak moc přesvědčená. „Můžeš se k nám dostat jen tak, že ti splníme tvé největší přání,“ zazněla odpověď. Dívka se zarazila: „Já… poletím?“ Nemohla tomu uvěřit. Že by přece jen mohla vzlétnout, odlepit se od té proklaté země? „Ano…“

Naposledy se podívala pod sebe. Kameny pod jejíma nohama se najednou zaostřily. Viděla je tak jasně, jako nikdy předtím. Jeden kámen, vedle něj další… a pak už jen prázdno. Rozpřáhla ruce, jak nejvíc uměla. Zavřela oči a udělala krok. A pak to ucítila. Ten pocit, o kterém se jí tak často zdálo. To dokonalé štěstí. Otevřela oči a podívala se pod sebe, do hlubokého srázu. Najednou zjistila, že jí slzy stékají po tváři dolů. Nemohla je zastavit, aniž tušila proč. Ale věděla jediné. Její sen se splnil. Poprvé a taky naposledy ve svém životě letěla.