Andělé v parku

Vítr vál tam a zpět.
Tam a zpět.

A na svých větrných křídlech s sebou nesl barevný lístek javoru. Pohupoval s ním klouzavými pohyby, s lehkostí, v rytmu podobajícímu se tanci lesních víl. Dotknul-li se chodníku, zvedl do vzduchu i houf listů, do té doby klidně ležících na ušmudlaných dlažebních kostkách, a rozehrál s nimi barevný koncert, kde hlavním hlasem byla snad píšťala či teskný hlas houslí či jiný nástroj, připomínající hravost podzimu.
Šla parkem a nohy, ztěžklé celodenní námahou, líně šourala po šedivém chodníku. Slzy vytvářely na jejích bledých tvářích mokré cestičky.
Dnes by těžko někdo hledal ve smutných očích radost a nadšení ze života.
Chtělo se jí už umřít. Už neměla sílu. Sílu dokazovat světu, přesvědčovat ho a přetvařovat se, že všechno je perfektní.
Už nemá sílu.
Slyší ji někdo?
Nic.
Nikdo.
Nikomu by nechyběla. Nikdo by si ani nevšiml, že už tady není. A nebude...
Připadala si sama a prázdná. Jen spousta nenaplněných snů a přání.
Brala život za samozřejmý. A nepřipouštěla si žádný možný výkyv ve své „nalajnované“ budoucnosti, ve které nezbylo místo pro lásku a přátelství.
Možná se nedočká ani zimy. Prvního sněhu, prvních bílých vloček dopadajících na červené dětské nosíky.
A co je nejhorší?
Že to nemá komu říct. Že není ke komu se schoulit a pocítit úlevu. Nikdo, kdo by ji, až přijde poslední fáze, podržel a dodal kousek energie a síly na tu dlouhou cestu, která ji čeká...
Dlouhou, poslední cestu.
Jak moc si přála dostat ještě jednu šanci a začít znova od začátku. Nechtěla se vyhnout danému konci, jen k němu chtěla dojít jinak. Cestou, kterou by více naplnila radostmi tohoto směšného světa.
Ale druhé šance neexistují.
Příval slz zhoršil ostrost jejího vidění. Procházela kolem tmavých stromů. Vítr si pohrával s jejich větvemi a listy šuměly do nočního ticha. Ulice, kterou šla, byla osvícena pouličními lampami. Slabé světlo dodávalo krajině na mystice.
Protřela si oči a tu si všimla postavy stojící naproti ní. Přísahala by, že po cestě šla sama. Zastavila se a její pohled zůstal upřen na onoho muže. Dělila je vzdálenost snad pěti kroků a hmatatelné napětí.
Bála se, ale zároveň nechtěla odejít. Cítila podivné bezpečí.
Uběhlo možná 15 minut, kdy prostor byl vyplněn pouze tichem a tajemstvím. Dívali se navzájem do očí a dýchali společným rytmem.
Muž se přátelsky usmál. Projela jí tělem nová energie. Vůbec netušila, co se to děje. Bylo by bláznivé domnívat se, že jde o zázrak. Ale ona si to opravdu myslela.
Sklonila hlavu a zavřela oči. Zhluboka vydechla. S novým nádechem zvedla hlavu a oči otevřela.
Usmála se.
V tom muž svlékl svůj dlouhý kabát, který se právě hodil do chladného počasí podzimu.
Nejprve jako by váhal, ale poté odhodlaně začal zvedat ruce. Pomalu a vznešeně. Za zády se mu rozevřela nádherná bělostná křídla. Byla ohromující, vzbuzovala úctu, strach, údiv a pokoru zároveň. Prostě spoustu rozličných pocitů, s kterými si jeden malý člověk těžko poradí.
Muž – anděl zvedl hlavu a díval se do nočního nebe. Hruď se mu vzdouvala a křídla se jemně vlnila ve větru.
Ta honosnost ji donutila couvnout a na chvíli zapomněla i dýchat. Když znovu našla ztracenou stabilitu a klid, zadívala se na onen zázrak.
Bílá záře, hladká pírka a to vše zformováno do jediného celistvého útvaru, před kterým musela pokleknout.
Přistoupil blíž a položil ruku na její kaštanové vlasy...
Nedostávala novou šanci, druhé šance neexistují, jen příležitost pocítit, že není sama a že se nemusí ničeho bát, že všechno se děje z čísi vůle a má to tak být.
Ač se to zdá naivní, dodalo jí to odvahy. Vstala se vztyčenou hlavou připravená na zbytek cesty.
Anděl už tam nestál.
Zamrzelo jí to, ale nevzalo ani kousek nově nabyté síly - cítila se silná. Jako nikdy předtím.
Už jste někdy potkali svého anděla?