Kdo jiný, než my

Sedím tu, slunce zapadá. Jeho rudý kotouč pomalu mizí za obzorem. Mraky mají všechny barvy červené. Tam na východě vidím postupující noc.

Plameny, oheň, křik. To bylo první, co mě vzbudilo? Už nevím, je to tak dávno a přece v mých očích, v mém srdci to trvá pořád. Vzbudilo mě ticho. Pak přišel křik. Jen chvíli jsem tě držel za ruku, viděl v tvých očích strach, snažil se tě upokojit, dodat sílu jak tobě, tak sobě. Když je člověk v nebezpečí, je potřeba, aby v něm nebyl sám. A já nebyl sám. Měl jsem tebe. Mám tebe, svou lásku, jedinou, nejdražší. Udělám cokoliv. Pojď! Ruku v ruce, jedno tělo, jeden člověk, běželi jsme do bezpečí. Já, ty – nic nás nemohlo zastavit. My to dokážeme, my ano. Kdo jiný, než my.
Tma. Křik pronásledovatelů za námi, pak před námi, všude kolem nás. My to dokážeme, unikneme. Běž, schovej se, já je zmatu. Tvá ruka se uvolnila. Ještě poslední dotek konečky prstů.

Něha v tvých očích. Jsem sám. Teď záleží na mně. Jestli to nedokážu, už nikdy tě neuvidím.
Už nikdy.

Všimli si mě, jdou za mnou, ztratili její stopu. Dokážu to. Dokážu všechno, protože já miluji.
Ráno už jsem nemohl. Prosil všechny bohy, aby mi pomohli. Nic naplat. Jen přišli, vzali si mé vysílené tělo, přidali k ostatním.

Velký trh s otroky v Antiochii.
Pak Athény.
Řím.
Útěk.
Všude, kam se uprchlík hne, jsou nepřátelé, pronásledovatelé.
Dostali mě.
„Ach, lásko, lásko!“
Vím, že mě miluješ, i já Tě miluji.

Plantáže na Sicílii.
Roky práce, dřiny.
Kolem mě všichni umírají.
Já ne, jsem milován, miluji.

Útěk.
Voda, všude voda.
Tak nekonečné moře mezi námi.
„Lásko!“
Křičím na pláži.

Klečím na rozhraní vody a břehu.
Tam vzadu, tam daleko, tam, kde vychází slunce, tam jsi.
Vztahuji ruce k nebi. Prosím bohy:
„Dovolte mi spatřit mou lásku… Prosím!“

Dostali mě.
Jsem přikován k veslu obchodní lodi.
Pluji.
Kartágo, Alexandrie,
jsem tak blízko, tak blízko.
A znovu Syrakusy. A znovu Alexandrie.

Už dávno se kolem mě všichni vystřídali. Končí v moři. Já ne, jsem milován, miluji, žiji.
Dnes plujeme kolem Asijských břehů. Už druhý den zuří bouře. Loď praská, nabírá vodu. Všude je voda, křik skaliska. Pak tma, ticho. Jen křik racků a šum moře mě přivítaly na pevné zemi.
Tam, kde vychází slunce, je má láska a já to dokážu.

Jsem v lese, vycházím do polí. Tady to znám. Znám tu každý kámen. Ach, lásko, už zítra tě obejmu. Můj dům tu není. Shořel. Sedím na zápraží, dívám se, jak u studny nabírají ženy vodu. Čekám. Srdce mi buší. Tam, tam jde. Nejde popsat ta krása. Ta radost, co proudí mým tělem. Lásko, zastavila se jen několik kroků ode mne. Přibíhají k ní děti. Volají: „Mami, mami!“

Já vím, musela žít celé ty roky. Volám: „Lásko!“ Podívá se na mne. V jejích očích není vůbec nic. Nepoznala mě. Neexistuji. Shýbla se k dětem, směje se. Když kráčí kolem, hodí mi drobnou minci. „Jsi žebrák“ – mizí z mých očí. Vezmu minci – aspoň tak se jí mohu dotknout. Přistoupím k vodě. Vidím sám sebe, ale to už nejsem já. Seschlé tělo samá jizva, vlasy i zuby mi vypadaly v důsledku nemoci. Tam – tam z vody na mne kouká stařec nad hrobem. Sedím tu, slunce zapadá, jeho rudý kotouč pomalu mizí za obzorem.
Mraky mají všechny barvy červené. Tam na východě postupuje noc.

Zemřel tiše s pohledem upřeným na hvězdy.