Něco a nic

Všude byla tma. Nic než tma a chladno. Jen tenký proužek světla sem pronikal škvírou ve zdi.
A k tomu proužku se choulila mužská postava. Pěsti křečovitě zaťaté... Snažila se zachytit každý kousek tepla, který sem spolu se světlem pronikal. Byl to směšný výjev, protože ten malý kužel světla jen ztěží mohl zahřát prokřehlé lidské tělo a osvítit alespoň část místnosti.
Proč byl tady? Proč byl tady v té svírající tmě?
Jeho nehty se zarývaly do stehen, jak usilovně potlačoval křik, který se mu dral do hrdla.
Zoufalá situace.
Úspěšný podnikatel v kosmetickém průmyslu. Ženatý s krásnou ženou. Otec dvou malých dětí.
Trest? Je to trest za štěstí?
Peněz na účtu, že by do konce života bez práce uživil rodinu. Jméno, které je známo a viděno ve všech VIP společnostech.
„Je to trest. Někdo mi závidí. Chce mi vzít mé štěstí. Ano... Nebo... Je to pomsta? Test? Udělal jsem snad něco? Ale co? Nemůžu si vzpomenout... Sakra...“
Muž se začal plazit po studené kamenné podlaze ve snaze najít východ z téhle kobky. Najednou mu nohou projela palčivá bolest. Při průzkumu místnosti se nabodl na jakýsi špičatý předmět. Uchopil ho. Kvůli naprosté tmě byl odkázán pouze na svůj hmat. Byla to vidlička.
Vidlička?
Muži se v očích objevila kapka naděje na útěk. Chopil se vidličky a začal hrabat v jedné ze stěn.Všude kolem létaly kousky hlíny, ale velikost vyhloubeného dolíku se nijak znatelně nezvětšovala...
Vyčerpaný muž padl unaveně k zemi. Snažil se nepodlehnout panice a přemýšlel, jak se sem dostal. Logicky, když přišel dovnitř, tak musí být i cesta ven.
Zavřel oči a pokoušel se představit si pár okamžiků zpátky...
Sedí u stolu s manželkou a dětmi. Snídají. Takže je ráno. Žena ho lituje... Lituje? Proč? Neslyší, co říká...!
Temno.
Pak už jen tma a probuzení tady. Tady v tom chladu a hnusu.
Bože! To mi snad někdo vymazal paměť? Kde to jsem? Proč tu jsem? Kdy mě pustí?
Místnost, jestli se vůbec těmto čtyřem stěnám dá říkat tak vznešeně, osvítil na vteřinu záblesk světla.
A pak znova.
A zase.
Ve stále kratších intervalech.
Vždyť to je k zbláznění! Muž si začal rvát vlasy. Oči mu slzely. Kdo by po naprosté tmě vydržel ten náhlý nápor světla? Naprosto podřízeně muž upřel svůj zrak do prázdna. Záblesky se pomalu slévaly v jednolité osvětlení.
Na jedné ze stěn se začala promítat divná scéna.
Muž si rukou otřel z očí slzy, které mu bránily zaostřit pohled na rozvíjející se příběh před ním.
Bože! Hlavní postavou v té scéně byl on sám. Ale co to? V jeho ruce se blýskala malá ostrá věc. Že by žiletka? Ale co to dělá! Ostří se vrývá pod kůži.
Muž se nemohl dívat na toho slabocha. Na toho... na sebe. Paměť se mu pozvolna vracela. Ano, manželka ho litovala. Litovala jeho neschopnost. Litovala jeho smůlu. Prohrát všechny peníze. Ztratit jméno. Znechutit si vlastní děti. Litovala ho. A on si našel řešení. Řešení slabochů. Vzít si život! Och, jak statečné!
Odvrátil hlavu od hrůzné scény. Podíval se na zápěstí...Teď se mohl konečně prohlédnout, když kobku oslňovalo světlo. Zaschlé stopy krve a ještě nezacelená řezná rána. Opravdu byl toho schopen? Tohohle nízkého činu? To snad ne...
Světlo zmizelo. Všude zase jen tma.
„Jsem mrtev? Jsem tedy mrtev? Vypadá to takhle po smrti? Budu tady věčně? Sám a ve tmě? Dobře. Jsem mrtev. A co bude dál?“ Muž se schoulil do nepohodlné polohy a brečel.
Brečel?
Ano, brečel. Nemohl pochopit proč... Kde se vzaly takové sebevražedné sklony. Jak mohl řešit svou krizovou situaci takhle? Nechat za sebou vzpomínky, děti a ženu?
Jeho svědomí ho pálilo a svíralo. Nadávalo a mlčelo. Nechtělo ho znát.
Najednou mu to došlo. Vždyť ví, kde je. Vždyť to dávno ví.
Schoval hlavu mezi kolena.
Svědomí... Vězněm vlastního svědomí... Smíří-li se se svým svědomím, dostane se ven?
Najednou prudce vyskočil.
„Byla to chyba. Chci ještě jednu šanci. Všechno chápu. Už jsem prozřel!“ zakřičel zoufale do ticha.
Jeho prokřehlé tělo se najednou zalilo teplem a uvolnilo se.
Všude kolem ho obklopilo bílé světlo. Zhluboka oddychoval.
Pak konečně ucítil klid.
Klid...
Klid...