Kráska a zvíře

Krutý podzimní den. Plískanice bičuje tvé tělo. Mokrý šat se na tebe lepí a zvýrazňuje křivky tvého těla. Bradavky tvých prsů a temný klín jsou vidět skrz tenkou, bílou látku. Jak jen popsat tvou krásu. Malá, bílá chodidla s deseti nádhernými prstíky. Tenké lýtko beze
chloupku, malé koleno a překrásná, štíhlá stehna splývající nahoře v klín. Ploché, lehoučce vyklenuté bříško s malým znakem člověka savce, pupíkem, přechází naprosto plynule v hruď, na níž přesně doléhají dvě malá a pevná ňadra, s přitažlivými bradavkami jako třešničkami na dortu. Nad ňadry jsou dvě klíční kosti, které spolu se štíhlým, světlým krkem zapadají do mozaiky tvé dokonalosti. Hlava maličká, mírně oválná, s hustými, temně hnědými vlasy pevně přiléhá ke krku, jako k přesnému stativu. Plné, rudé rty nad malou bradou a pod drobným nosem jsou mírně pootevřené a za nimi jsou vidět dvě řady bílých zubů, jeden jako druhý. Oči jsou upřímně velké, zářící životem. Kéž by zazářily láskou. Čelo, jako nehnutá, dokonalá vodní hladina hladké, končící první linií vlasů, spadající ti na lopatky. Uši malé, docela zakryté kadeřemi vnímají každý záchvěv vzduchu.

Stojíš sama, jako staletý strom, který přežil i nejhorší časy. Majestátní a krásná se jevíš na pozadí zapadajícího slunce, které je jako jediné vidět skrz mračna. Vítr ti vráží do tváře kapky deště, které stékají po tvých bílých lících jako slzy.
Kéž bych směl přistoupit a pohladit tě po rameni, kéž bych směl přivonět k tvému tělu, tvé vůni, vytříbené ledovou vodou dopadající na něj. Postavit se rovnocenně vedle tebe a nechat se bičovat s tebou. Chytit tě za ruku a nechat se unést do našeho společného světa. Kdybych jen směl se dotknout tvých nohou, s malými, krásnými prstíky. Sáhnout na tvé vlasy, zcuchané větrem. Naslouchat tvému dechu, tvým očím a ústům, kadeřím, vlnícím se ve větru. Kéž bych tě směl milovat. Z rodin bohatých ty jsi nejbohatší, ač bez titulů a statků, bez peněz a drahých kamenů. Přesně tak jsem si tě představoval, ale bez víry, že bys mohla existovat. To ty jsi ta jediná, která mě může učinit šťastným.
Směl bych tě pohladit po boku? Nemohl! Každý dotek by ti ubral na kráse a mně na naději. Každý můj dech ti ubírá vzduch k dýchání. Každý můj pohyb ti upírá právo na volnost. Každý můj pohled tě činí méně krásnou. Každá má myšlenka omezuje tebe, nejmoudřejší. Já vím, musím odejít, aby ty jsi mohla dále být taková, jaká jsi nejkrásnější. Musím odejít, ale nemůžu. Nemůžu bez tebe žít, aniž bych trpěl. Ty jsi to poslední, na čem mi záleží a přeci tě nemohu zachránit. Neodejdu, ačkoli vím, že tě to zabije. Nedokážu to. Musím být s tebou až do konce. Prosím, odpusť mi.

Zabij mne, zapři mne, ale žij! Ne! Nesmíš chladnout, žhni dál životem, krásná! Pláčeš? Nebo je to snad kapka deště? Nesmíš upadnout v zapomnění kvůli mně! Ne! Prosím, nepadej, drž se na svých štíhlých nohách! Podepřu tě svým hrbem! Podívej, pršet přestává! Vstaň! Prosím vstaň! Já to takhle nechtěl!

Teď už mohou jen slzy mé dopadat na tvé chladnoucí křivky. Šat tvůj už nebude majestátně vlát nad krajinou, na nohy se již nikdy tvé tělo nepostaví, tvé jasné oči ověnčené černými řasami se již neotevřou. Vzal jsem tě s sebou. Nechtěně teď sdílíš můj osud. Měla jsi mě zabít. Já jsem tě zničil! Víčka se mi zavírají, ne ještě ne! Chci tě vidět, dokud ti v očích ještě plá život. Ne! Tmu ne! Já jsem zabil krásu a moudrost! Jsem ještě horší, než ďábel! Ne! Ještě mi vrať na chvíli zrak! Ano, teď již můžu pohladit tvé rameno, tvůj bok, tvé vlasy, setřít slzu z líce a políbit tvé neživé, lehce pootevřené rty.