Jako když tepe srdce

JAKO KDYŽ TEPE SRDCE
Jen relaxovat. Jen žít. Jen snít. Jen poznat. Jen zapomenout. Jen prosím.
Ahoj. Koukni se oknem ven. Zadívej se do dáli do nebe. A teď si představ, jak z toho nebe padá hvězda. Padá pořád níž a stále směřuje k tobě, až máš strach, chceš odvrátit oči, ale to nejde. Pořád sleduješ tu hvězdu. Už je blízko. A najednou, najednou se to stane. Ta hvězda letí přímo k tobě a zastaví na parapetu.
Prokrista!!!
To není hvězda! Je to možné? Je to opravdu – jakási bytost?! Jakoby miniaturní človíček, který si leží na tom zaprášeném parapetu, takový človíček, který by se ti vešel do dlaně. Civíš na tu zářící bytost přes to špinavé okno tvého pokoje. Cítíš nutkání toho človíčka vzít do dlaně. Otevřeš okno a natáhneš ruku. Čekáš, jaké to bude na dotek, jestli hebké, jemné, horké, nebo to bude nějaké jiné? Nechápeš. A nikdy nepochopíš, jak je možné, že tohle existuje.
Dotkneš se toho tělíčka a cítíš, jak ze sebe vydává jakési vlny. Jakoby to celé tělo tepalo. Jako když tepe srdce. Opatrně, i druhou rukou vezmeš tu bytost do dlaně a musíš se smát. Najednou tě přepadla tak obrovská vlna štěstí! Najednou! Najednou se chceš smát! Chceš tančit! Zpívat! Můj Bože! Jak je to možné???
Stvořeníčko ve tvé dlani, na které stále upíráš své šťastné oči, se začne hýbat. Překulí se na bříško, postaví se na čtyři a nakonec se vztyčí do své miniaturní výšky. Pouze deseticentimetrové stvoření v tobě dokáže vyvolat takové pocity.
Štěstí!
Radost!
Veselost!
Pohoda!
Ten človíček je vlastně dívenka, celá ze zlata. Září. A stále vydává ty vlny. Jako když buší srdce. Zamiluješ se do ní. Dívenka se na tebe koukne. Upře na tebe své zlaté oči. A ty máš nutkání ji pustit ven, ať to štěstí pozná celý svět! Ano! Ať jsou všichni šťastní!
Po tváři se ti koulí slzy. Pomalinku. Jedna za druhou. Navenek se směješ, ale uvnitř pláčeš. Uvnitř těla se ti duše rve na kusy. Nevíš proč. Nevíš nic. Možná si myslíš, že vypadáš směšně, když se nahlas chechtáš a přitom brečíš. Ale koukni se do zrcadla. Vidíš se? Vypadáš jako ošklivá loutka. Vůbec nejsi veselý. Nejsi nic. Jsi jenom člověk, který viděl. Co jsi to vlastně viděl? Rychle se podíváš do dlaně. Teď. Ale nic tam není. Jen čára života. A čára hlavy. A spousty dalších čar! Ani nevíš, jak se jmenují. Víš jenom jednu věc. Vlastně ani to ne. Není to směšné? V hlavě máš prázdno, ve kterém tepe ta bolest duše. Ta odporná bolest. Ať to skončí!
Nic. Prázdno. Žádná bolest. Žádné utrpení. Jen to prázdno. Nekonečné prázdno. Jen se blbě civíš tím špinavým oknem na nebe. Parapet je stejně zaprášený. Počítač stejně šumí. Myš má stále stejný tvar a je na stejném místě. Výborně! Vše je v pořádku! Jen teďka zkus zapomenout. Na tu bytost, která ti tepala v dlani. Jako když tepe srdce. Tvoje srdce. Děkuji.
Bum. Bum.
Bum. Bum.
Bum. Bum.