Možnost volby

Stál jsem na římse jedné z největších budov ve městě a hleděl dolů. Okolo prostranství před budovou byly policejní zátarasy, a za nimi postával hlouček lidí, očekávající sebevrahův brzký pád. Díval jsem se na tu skupinku, okolo které pobíhali bezradní policisté, a přemýšlel, jestli se to vše muselo stát.
Tenkrát jsem byl postavený před jednoduchou volbu, a přece byla tou nejtěžší v mém životě. Jediné rozhodnutí, a jak dokáže změnit život člověka. Spoustu životů…
Vzpomněl jsem si na tu známou poučku – kdykoliv má člověk na výběr mezi dvěmi možnostmi, vybere tu špatnou. Bylo mi zle z toho, jak jsou tyto žvásty vždycky tak pravdivé. A teď… v retrospektivě uplynulých dní se ta správná volba zdá úplně jednoduchá.
Nevnímal jsem své okolí a soustředil se jen na své myšlenky a pocity. Uniklo mi tak, že za mnou poslali vyjednavače. Uvědomil jsem si jeho přítomnost teprve, až na mě promluvil.
„Proč? Proč to chcete udělat?“
Zvedl jsem hlavu a pohlédl na vyjednavače. „Protože jsem špatně zvolil.“
„Vy myslíte ten požár? To nebyla vaše chyba. Nemohl jste vědět, že se ten strop zřítí.“ policista hovořil tiše, a během řeči se pomalu blížil ke mně.
„Stůjte!“ vykřikl jsem a varovně jsem na muže ukázal prstem.
Zastavil se, a zvedl ruce k hlavě ve výmluvném gestu předstírané bezbrannosti. „Já vám neublížím.“ řekl zdánlivě klidným hlasem.
„Vím.“
Pozoroval jsem vyjednavače. Na čele se mu leskly kapky potu. Musel jsem se tomu pousmát. Asi je to nějaký zelenáč. Trochu neklidný, co?
„Takže teď můžete sejít z té římsy, a potom si o všem v klidu promluvíme, hmm?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“
„Tímhle ničemu nepomůžete. A ty mrtvé nevzkřísíte.“
„Byla to moje volba. Neměl jsem jít tou chodbou. Zabil jsem je já!“ začalo mě trochu štvát, jak se mě snaží odradit. Ale já se už rozhodl. Nebo ne?
„Mohlo to dopadnout úplně stejně, i kdybyste zvolil jinou cestu. Říkám vám, tím, že skočíte dolů, ničemu nepomůžete.“
„Ale pomůžu.“ namítl jsem. „Sobě a svému svědomí.“
Vyjednavač byl stále nervóznější. „Ne, nedělejte to. Stále máte i jiné alternativy, můžete se stále rozhodnout.“ jeho hlas byl kupodivu tak… čistý a uklidňující…
„Myslíte?“ zeptal jsem se, stále trochu nejistě, policisty.
„Ano! Stále máte možnost volby!“
„To máte pravdu.“ přikývl jsem.
A skočil.