Naděje s čokoládovýma očima

Běžím prázdnou ulicí. Je prázdná a já přesto vím, že mě pozoruje. Je tady - všude.. Stále se mnou.. Snažím se utéct a nemohu. Přeběhnu přes liduprázdné sídliště.. Nevím, jak dlouho už utíkám.. Netuším. Vím jen, že je pořád za mnou. Vím, že chci pryč, chci utéct.. Vždy, když si na něj vzpomenu, přepadne mě ten zvláštní pocit v podbřišku.. Tuším, že se něco děje.. Tuším, že mi pronikl pod kůži a já přestávám mít nad sebou kontrolu. – Ne! To není možné!! okřiknu se.. Nikdo mě nezbavil sebekontroly, jen si to namlouvám. Pořád jsem sama sebou. Nenechám se nikým ovlivňovat ani on mě nemůže změnit.. – Ne! vykřiknu. Je tady.. vím to. Sesunu se podél zdi k zemi. Cítím tvrdou zem pod sebou a přesto.. Všechno se točí. Ztrácím hlavu.. Je tady, pozoruje mě…
Sesbírám svou poslední energii. Vstanu a dám se znovu na útěk. Nenechám se zastrašovat. Ale proč před ním v tom případě utíkám? říkám si… Zahnu za roh, vidím opuštěné dětské hřiště. S posledních sil k němu doběhnu, otevřu železná vrátka a sesunu se bezmocně na lavičku. Jsem sama.. Osamělá.. Už nemám silu proti němu bojovat.. Už ne..
Jsem rebel, který se nebojí porušit pravidla.. a přesto.. - Přestaň! Přestaň se litovat! Můžeš si za to sama. Dovolila jsi mu zajít příliš daleko. Dovolila jsi mu, aby tě dostal.. Dostal se ti do podvědomí. Nikomu jsi nikdy nedovolila, aby dostal tvou duši, nedovol to nikomu ani teď! Vstaň a jdi dál.. Běž tam, kam tě srdce zavede!... – Nemůžu.. Jak bych mohla… mé srdce je zlomené jako má duše.. Už nemohu dál, nevzdávám se.. Ale už nemám sílu…
- Ještě je naděje.. Je naděje.. Ale nejdřív ji musíš uvidět!! Tak otevři oči!! Otevři je a dovol mu, aby ti pomohl.. Dovol mu to.
Poslechnu.. znovu otevírám oči už tak uslzené.. A vidím ho.. Vidím jeho obličej, jenž se sklání nade mnou. Vidím jeho nádherné čokoládové oči a mám pocit, že se v nich brzy utopím. Vidím v nich naději.. Tak proč utíkám? A od čeho vůbec?
- Utíkáš sama před sebou, bojíš se svých citů.. Bojíš se té nestárnoucí bolesti, už ji znáš. Víš, jak bolí, když ti někdo ublíží… znovu otevřu oči, protřu si je. A příjmu tu pomocnou ruku.. Od naděje, která má tak neuvěřitelné čokoládové oči. Vstanu. Ne, nebudu se vzdávat, budu bojovat.. Už mi nikdo neublíží, protože mu to nedovolím. Nepustím k sobě tu strašnou depresi, a strach už má u mě zavřená vrátka. Už ano. Mám svou naději, po jejímž boku vycházím z hřiště.. Po jeho boku jdu se vztyčenou hlavou. Po jeho boku už nemám strach. On je má naděje. Naděje s čokoládovýma očima. Opět se v nich topím.. Tisknu se k jeho tělu.. Cítím jeho paže, jež mne objímají. Je čas přestat utíkat. Musím věřit v naději, která se tiskne k mému tělu, rtům… Naděje jejíž polibky jsou jako motýlí.. Žádostivé dotyky.. Pocit bezpečí.. Jen a jen moje naděje.. Dívá se mi do očí.. Vidím v nich žádost.. touhu slyšet to slůvko z mých rtů.. Nemám důvod ho neříct.. – Lásko…