Pocta lásce bratrské

Myslel jsem, že to bude další obyčejná noční hlídka. Můj úkol tehdy nebyl nijak zvláštní. Běžná kontrola projíždějících aut. Pracoval jsem u policie už několik let a postup někam výše pořád v nedohlednu. Byl jsem pořád ten všemi proklínaný strážce veřejného pořádku, který dává pokuty a chytá kriminální živly v podobě opilých řidičů, aby pak za ním pak lidé hodili nenávistný pohled.Byla to nevděčná a špatně placená práce.
Nicméně ten večer byl něčím výjimečným. Byla vlahá letní noc. Taková, za jaké se vyplatí vyjít ven a podívat se na oblohu, rozzářenou milióny hvězdami, a zavzpomínat na staré dobré časy. Stál jsem se svým služebním vozem na silnici, jenž byla ve dne velmi frekventovaná, ale tu noc jsem byl asi jediný člověk široko daleko. Kontrolovat nebylo co a koho, žádné auto za poslední hodinu kolem mně neprojelo.
Už jsem to chtěl zabalit a vypadnout, ale nakonec jsem se jen tak opřel o auto, zapálil si cigaretu a zadíval se na hvězdy. Proud myšlenek přišel náhle. Vzpomněl jsem se na parťáka, který si vzal dovolenou a teď se válí na Jadranu. Vzpomněl jsem si na šéfa. „Bude zase nadávat,“ pomyslel jsem si a nahmatal v náprsní kapce prázdnou peněženku, do níž jsem dával peníze za pokuty. Vzpomněl jsem si na svou ženu, která asi teď spí a nevidí tu krásu. Kéž bych měl to štěstí a ona tu byla se mnou. Bylo by to jako za starých časů, tenkrát, když jsme byli ještě mladí, nerozvážní a láskou zaslepení. A konečně jsem si vzpomněl na svého bratra.
Můj bratr. V osmnácti odešel a už jsme o něm nikdy neslyšeli. Zmizel a neočekávaně, ulice ho zlákala. Nechal pouze vzkaz „Odcházím, prosím nehledejte mě“. A my ho nehledali. Nechtěl to. Vzpomínám si, že za nocích, jako je tato, jsme vyšli s bratrem z domu, lehli si jen tak do trávy a pozorovali hvězdy. On my vždycky vyprávěl o romanci a lásce, o citech a souznění. Já jako mladší jsem mu naslouchal s nadšením. A pak zmizel. Jako pára nad hrncem. Doufám, že ho ještě někdy uvidím…
Za snění mě probudilo hlášení z centrály.
„A11, ve vašem směru se pohybuje žlutá oktávie. Řidič ujel hlídce, pravděpodobně veze omamné látky a je ozbrojen. Na identifikaci pracujeme!,“ hlásilo stručné hlášení.
„A11 rozumí!,“ zařval jsem do vysílačky, skočil do auta a nastartoval motor. Konečně trochu vzrušení!
Obvyklým postupem v takových případech je zahradit unikajícímu vozidlu cestu, ale silnice byla tak široká, že by to nemělo smysl. I kdybych se postavil s autem napříč doprostřed cesty, pořád by na obou stranách zbývalo dost místa pro únik. Jedinou mou šancí bylo sledování toho auta a hlášení jeho aktuální polohy. Oni si ho už někde vepředu chytnou…
Údajně prý hlídce ujel, takže v tom jsem sám. Čert mi byl tuhle noc dlužen…
Čekal jsem na světla oktávky. Najednou se zpětná zrcátka rozzářila a škodovka prosvištěla kolem mě. Dupnul jsem na plyn.
„A11, pronásleduji hledaný vůz,“ zamumlal jsem ještě do vysílačky a soustředil se na řízení. Napadlo mě, co to asi je za člověka? Dealer drog, kriminálník nebo prostě šílenec? Co ho vede k tomu ujíždět tmou po mé silnici, když je zrovna tak krásná vlahá noc? Až toho člověka chytím, roztrhám ho na kusy…
Mohl jsem sedět v autě na svém místě u toho krásného mohutného dubu a pokuřovat. Nebo se dívat na hvězdy a oddávat se snění. A místo toho se řítím tmou za dvěma červenými světly. Za nimi sedí nějaký blázen, troufalý natolik, aby jel po mém úseku?

Dvě auta se řítí tmou. Jedno s modrým majáčkem. To druhé nic takového nemá. Jedno je ztělesněním práva a pořádku, to je jeho úplným protikladem. Navzdory všem snahám se auta k sobě nijak nepřibližují. Obě auta, oba lidé jsou nakolik rozdílní, a přece natolik stejní. Protiklady se přece přitahují…

„A11, dokončili jsme identifikaci stíhaného muže.Ladislav Mayer, 35 let, trestán za podvod.“
V policistovi hrkne. Nechce tomu uvěřit, žádá o opakování hlášení. Kolik je na světě Ladislavů Mayerů? Kolik z nich je 35 let starých? Bože můj, kolik? Nakonec si vše hořce přizná. On stíhá…ten muž…je jeho bratr…

Jak krásné byly ty časy, ty večery s hvězdami! Jak svého bratra zbožňoval! A teď svou krev pronásleduje tmou ve vražedné honičce. Buď on zničí bratra, nebo bratr zničí jeho. Může být krevní pouto a bratrská láska, byť zaprášená lety odloučení, nad zákon, jemuž tak oddaně slouží? Může být rodinné pouto nad právo? Kdyby tak jeho bratr věděl, kdo to za ním ujíždí tmou! Jen on to může zastavit. Jen on má tu moc…a právo?
Kdyby to bratr věděl, zastavil by? Padli by si do náručí? Nebo by jeden druhého zastřelili? On by toho schopen nebyl, bratr možná ano. Tolik let, to člověka změní. Je tolik cest, kolik si mohl vybrat. Proč zrovna tuto? Proč prostě jednou nepřišel domů, neřekl „Nazdar rodino, co bude k večeři“? Vše by bylo mnohem snadnější…
A co je z něj teď? Mafián? Nebo ztroskotanec? Pouliční krysa? Nebo hladce učesaný podvodník? Ach bože, jak rád bych ho viděl, promluvil s ním, jen na vteřinku, jen na vteřinku. Ale on přece nemůže…on přece nemůže. Už kvůli sobě a bratrovi…
Dupne na brzdu a zastaví. „Stíhané vozidlo uniklo, odpovědnost beru na sebe,“ zamumlá do vysílačky. Oktávie ujíždí dál tmou, až se ztratí v temnotě. Policista se smutně dívá do tmy a nakonec se hořce rozpláče. Už bratra nikdy neuvidí.
Nedaleko byla státní hranice…