Tělo bez duše

„Miláčku, co je ti?“ skláním se nad tebou. Hladím tě po tváři. Reakce žádná - ani na dotek, ani na otázku. Ptám se teda znovu: „Proč mi nic pěkného, lásko, nepovíš. Celý den jsme se neviděli. Já přijdu a ty... Ty jen mlčíš.“ Mlčíš stále. Tváříš se tak smutně. Ještě včera jsi se smála. Nadechla ses, sklopila jsi oči a náhle ti po tváři začala stékat slza. Za ní další a další. „Ty pláčeš? Co se stalo?“ Nechápu.
Z kuchyně slyším divné zvuky. Jako by tam někdo byl. Zvedám se a chci se tam jít podivat. Když vtom slyším kroky. „Ty to, Lucko, neslyšíš?“ ptám se tě. Zase mlčíš. Zvedneš hlavu a podíváš se směrem ke kuchyni. Kroky jsou stále hlasitější - blíží se. Ty nic. Nebojíš se. Vypadáš, jako bys příchod toho neznámého člověka dokonce očekávala. „Ty tu snad někoho máš? Proto jsi dneska tak..“ Nedořeknu. Ve dveřích se objeví Lukáš! Jen na něj zírám s otevřenou pusou. Dělá, že mne nevidí. Nevšímá si mě. V pravé ruce nese hrníček s čajem. Ten hrníček, který mi Lúca dala k narozeninám. Můj nejoblíbenější. Postavil ho před ni a sedl si. „Lukáši, co tady děláš? To mě ani nepozdravíš?“ Odpovědi se opět nedočkám. Ptám se jeho i jí, co to má znamenat. Ale oni mne zcela ignorují a baví se jen spolu. Sednu si tedy do křesla naproti nim a mlčky je pozoruji. „Na Luci, napij se,“ a podává jí čaj. „Děkuju, Luky. Děkuju, žes tu se mnou zůstal.“ Cože?!? „On tu s tebou, lásko, byl přes noc? Vy spolu spíte? Jak jste mi to jen mohli udělat? Jak dlouho, proboha...?“ je to jako by do mne bodalo tisíce nožů! Ptám se na miliony dalších otázek, ale nikdo mi neodpovídá. Zrádci! Můj nejlepší kamarád, který pro mě vždy byl jako bratr a moje Lucinka. Nikdy bych jí neublížil. A on to věděl. Věděl, jak moc ji miluju a teď... spí s ní. Jsou tak bezcitní. Oba. Dělají, že tu nejsem. Neřeknou mi ani slovo! To jim za to ani nestojím? Zvedám se z křesla. Chci odejít a pořádně nahlas prásknout dveřmi. Utéct někam daleko. Naposled se na ně podívám. Povídají si dál, jako bych tu snad ani nikdy nebyl. „Víš, Lukáši, pořád na něj musím myslet. Připadá mi, jako by tu byl se mnou. Že mě hladí ve vlasech a..a..“ hlas se jí náhle zadrhl jako zip. Další nával pláče. „Já vím. Přišlo to tak náhle. Nikdo to nečekal. Musíme to zvládnout. Musíme jít dál. On by chtěl, aby jsme šli dál...“ obejmul ji a podal ji kapesník. „Co to říkáte? O čem se to bavíte? Co se stalo?“ nechápu nic. „Pojedu se domů převléknout. Zvládneš to tady sama? Uvidíme se tam.“ Vstal a oblékl si bundu. „Neboj, já se ustrojim a pojedu. Tak ve dvě. Dík a ahoj,“ šla ho vyprovodit do chodby. Na rozloučenou ji obejmul a usmál se na ni. Na její tváři jsem zahlédl náznak úsměvu. Vždycky se smála nádherně. Její úsměv byl plný lásky, něhy, krásy a bezstarostnosti. Dneska v tom jejím kouzelném úsměvu cosi chybělo. Byl takový prázdný a smutný - ostatně jako ona celá. Zavřela za ním dveře a zamkla. Mlčky prošla kolem mě. Ani o mne nezavadila pohledem. Otevřela šatní skříň. Vytáhla černou sukni a sako. Začala se převlékat. Oblékala se do toho černého oblečení. To někdo umřel nebo co? Rozčesala své krásné vlnité vlasy a sepla je do drdolu. Na nohy obula černé lodičky, vzala kabelku, klíče od auta a chystala se odejít. „Kam to jdeš? Kam se to chystáš? Proč jsi celá v černém? No tak, lásko... mluv se mnou!“ Odezva pochopitelně žádná. Připadám si neviditelný, jako bych tu snad ani nestál. Duše bez těla. Naposledy se podívala do zrcadla a zamířila ke dveřím. „Tak aspoň počkej, jdu s tebou.“ Málem mne přibouchla dveřmi, ale bylo jí to jedno. Tak tak jsem to stihl. Zamkla dveře od bytu a vydala se po dveřích dolů. Spěchala. Jako by mi chtěla utéct, nechat za sebou všechno zlé. Pospíchal jsem za ní. Venku odemknula auto a nasedla. Sedl jsem si na místo pro spolujezdce. Stále si mne nevšímala. Její pohled sklouzl na mé sluneční brýle, které ležely přímo před ní. Lehce je pohladila a do očí se jí začaly drát slzy. Ale pak si snad uvědomila, že teď plakat nesmí a nastartovala. Ptát se jí na cokoliv nemělo cenu. Stejně by neodpověděla. Jen by mě zajímalo, proč se chová tak divně...
Zastavila před kostelem. Před ním bylo už hodně lidí. Všichni v černém. A všechny ty brečící a smutné lidi jsem znal. Některé více a některé méně. To jsme na pohřbu? Na čím? Kdo umřel? Napravo jsem zahlédl svoji maminku. Přišel jsem k ní a dal jí pusu na přivítanou. Taky mne naprosto ignorovala. Jen plakala. Proč se se mnou nikdo nebaví, proč si mne nevšímáte? Proč je dneska tak divný den? Smuteční průvod zamířil do kostela. Chvilku jsem stál venku a pak zamířil také dovnitř. Nějaké dvě paní, znal jsem je jen od vidění, si vzadu tiše vyprávěly: „Je to tak strašné. Byl tak mladý a hodný. Taková strašná autonehoda...“ Mí nejbližší seděli vepředu. V první řadě.. Lucka obejímala mamku a obě brečely. Lukáš tam byl také. Seděl vedle. Rozhlédl jsem se po kostele. Všude lidé v černém. Všude smutek a beznaděj. Proč mi nikdo nic neřekl, že umřel někdo známý? Rozhodljsem se, že to tedy zjistím sám. Zamířil jsem dopředu k rakvi. Byla ozdobená květinami a uvnitř......... jsem ležel bezvládně já sám. Tělo bez duše.