Zimní večer

Je zimní večer. Týden v kuse sněžilo. U zdi stojí muž. Ten týden nejedl a nespal. Ne proto, že by nechtěl, ale nemohl. Zcela zahalen v dlouhý černý kabát s kápí nehnutě stojí, hlava sklopená a jenom slzy zkrápějící sníh prozrazují, že pláče. Žádný vzlykot, jen tu a tam roztaje kapka sněhu, když na ní dopadne poselství zoufalství. Opře se o zeď a sveze se dolů na sníh. Krátce je vidět tvář. Děsivý a téměř nechutný pohled. Je naprosto zdevastovaná. Tekoucí slzy rozmáčely kůži, pod očima tmavě modré kruhy. Ústa zkroucená bolestí, zjizvená. Pleť bílá jako křída. Prsty se zimou namodralými nehty vytáhl čepel, která se nocí zableskla v matném pouličním osvětlení. Tepna na spánku divoce buší. Střeva se mu svíjí jak klubko hadů hladem, který nemůže zasytit.
Vykasal rukáv kabátu, ve kterém byla schována kostnatá ruka s vystouplými žilami. Lehce se pousmál přes slzy, které mu nyní skapávaly do klína. Čepel zlehka položil na paži, pak přitlačil a nechal jí se zakousnout do masa a přetrhat stěny tepen držící v něm život. Hlavou se opřel o zeď a čekal se zvláštním leskem v očích. Snad se mu ulevilo. Břečka snů a svinstvo života se vyplavovaly s hustou, temně rudou krví. Slzy přestávaly odkapávat, nýbrž se hromadily v koutcích, kde tvořily velké útvary, které se třpytily na úkor hasnoucího světla v očích. Krev se rozlila po stehně a pomalu sestupovala k zemi. Mráz ho štípal do rány, ale toho nedbal. Okolní sníh tál pod každou kapkou a pomalu se měnil v rudou břečku. Usnul s otevřenýma očima.
Zvláštní náhodou tudy šel bezdomovec, místem, kudy normálně nikdo nechodí, natož pak bezdomovci. Viděl tu kaluž krve, ránu na paži a vyhasínající oči kdysi dávno ještě člověka. Nehnul brvou a přistoupil k chladnoucímu tělu. Chvíli stál nad tělem, jako by snad přemýšlel, jestli ho přeci jen nenechat vykrvácet. Nakonec ale do rány vrazil svůj prst a odvlekl skomírající existenci do nemocnice.
Další den k poledni se probral. Strhal ze sebe kapačku a odešel z nemocnice neviděn. Ztratil poslední iluzi. Iluzi o smrti. Už se nedokáže zabít a tím ztrácí i svou poslední naději. Svůj poslední únik. Má ale ještě něco: Nenávist vůči lidem, kteří ho donutili proříznout si tepny a pak ho vrátili zpět do každodenního utrpení, jako výsměch jemu samému. Nekončící utrpení ve světě křečovitého smíchu a skrytých bolestí. Svět pokrytectví, povrchnosti, arogance a falešných emocí. Opět začíná věčný koloběh alkoholu, drog, nezávazného sexu a půlnočních onanií, když už na děvky dojdou peníze. Koloběh, ze kterého na čas unikl. Na tu jednu zimní noc, kdy konečně pochopil…