Pravdě v tvář

Jsi sama! Nemáš kam jít, není nikdo, kdo by přišel. Byla jsi slepá a ztratila všechny kolem sebe. Utápíš se v depresích a snažíš se to skrýt, ale… Ale pak už je toho najednou příliš – další zrušená akce, další večer doma, další nic a nuda! Už se nemůžeš tvářit, že je všechno v pohodě, že jsi holka, kterou jen tak něco nerozhodí! Ležíš v posteli a pláčeš. Ale ne ze smutku, je to ten tvůj druhý pláč. Pláč zoufalství a neštěstí. Snažíš se všechno ze sebe dostat, chceš, aby s každou slzou zmizel i kousek tvé samoty. Oči už máš úplně opuchlé… vypadáš hrozně! Jasně, máš trochu tendenci přehánět, ale najednou je ti prostě tak smutno, že se ti snad nemůže nikdo divit. Nevíš, jak dál, takhle sama sis ještě nikdy nepřipadala!
Pak přijde máma. Sedí u tebe a neví, co říct. Až teď vidí, jak moc tě to všechno trápí. Dívá se na nešťastného člověka, který se na posteli svíjí pláčem. Dívá se na tebe!! Celá se klepeš, chvílemi lapáš po dechu. Takhle ještě nikoho neviděla a ten pohled je o to horší, že jsi to ty, její holčička. Ale takhle nešťastná? Dřív to nepoznala, vlastně… nikdo to nepoznal. Dokázalas obelhat všechny kolem. Přesvědčila jsi každého, jen ne sebe samu. Jo, snažila ses, neustále sis nalhávala, že „seš prostě v pohodě, tak veselá holka, kterou všichni znaj…“ A… koubou k dolů, dost dlouho jsi tomu i sama věřila. Dokázala sis ten pocit vštípit, ale nemohla sis přeci myslet, že ti tahle falešná domněnka bude stačit a už vůbec ne, že vydrží. Takhle naivní přece nejsi! Tvoje přesvědčení bylo silný, ale rozum máš stále silnější (bohužel, nebo snad bohudík?).! Čím silnější bylo to přesvědčení, tím tvrdší byl i návrat do reality! Vzpomínáš na tu chvíli, kdy sis to uvědomila? Od tý doby to šlo s tebou z kopce. Pak ta přetvářka.., ale o tom jsme už mluvili.
Tvůj pláč stále neustává. Vlastně už ani nevíš, co ho způsobilo. Důvodů máš dost, ale který je to zrovna dnes? Pomalu ti dochází síly, prostě už nemůžeš! Konečně přestáváš brečet a, snad vysílením, usínáš. Ani si neuvědomuješ, že je tu zas máma. Starostlivě si na tebe dívá a hladí tě po vlasech. Pořád v tobě vidí tu malou holku s odřenýma kolenama. Tiše sedí na okraji postele. Tak moc by ti chtěla nějak pomoct. Nevíš, jak je jí smutno. Ptáš se proč? Zkus se vžít do její kůže. Vidí svoji holčičku nešťastnou jako ještě nikdy, takhle ji nezná. A přitom všem jediné, co může udělat, je sedět tu a hladit tě po vlasech. Nemůže ti nijak pomoct. Nemůže a ví to. Odřená kolena ti mohla vyčistit, zalepit a pofoukat, ale duši? TA se jen tak nezahojí!
Ví to ona, tak proč to pořád nechápeš ty? Jsi smutná a čekáš, kdo ti pomůže. Pořád jenom na něco čekáš. Máma to pochopila během chvíle, ale ty dosud ne! Meleš si svou o tom, jak je život nespravedlivej, že jsi sama a bla bla bla. Ano, jsi sama! Ale pochop konečně, že z tohohle se musíš dostat ty! Nikdo ti nepomůže, celá tahle záchranná akce je jen a jen na tobě! Dokud se nepřestaneš utápět ve svých vlastních pocitech a problémech, nic se nezmění! Žádnej princ na bílym koni ti u dveří nezazvoní. Vzpamatuj se konečně! Byv se! Mysli pozitivně – nejsou jen problémy, kdyby ses zase jednou pořádně rozhlédla, uviděla bys i to hezký! Už rozumíš? Nikdo tě nezachrání, všechno je jen na tobě! Pomoz si! Vyhrab se z tý věčný temnoty a konečně zas ZAČNI ŽÍT!!! Možná se budeš divit, kolika lidem tím uděláš radost.
Snaž se… bude líp!