Žít dál...

Dveře se otevřely. Z ordinace vyšla Kamila. Dlouhé vlasy se jí vlnily kolem tváře a oči jí jen zářily. Na rtech měla lehký úsměv. Ještě aby ne. Vždyť z ní bude maminka! Je v pátém týdnu těhotenství. To bude mít Radek radost. Alespoň v to doufala. Miminko sice ještě neplánovali, ale už jsou spou tak dlouho. A kolik toho spolu prožili. Toho dobrého i zlého. Oni dva k sobě prostě patří a potomka by si stejně časem pořídili. Spěchala co nejdříve domů, aby mu to mohla říct. Seděl u pracovního stolu nad jakámsi projektem. Vypadal zamyšleně.
„Miláčku?“ otevřela dveře do pracovny a chtěla ho zasvětit do té velké noviny. „Už jsem doma. Teď jsem byla u..“ nedořekla. Přerušilo ji jeho nevzrušené „Hmmm.“ A zase koukal do těch svých papírů. „Lásko, já byla u doktora a ..“ zase nedořekla. Tentokrát jí málem vynadal, že ho vůbec vyrušuje. Asi měl v práci špatnej den. „Radku, já ti jen chtěla říct ..“ „Kamilko, teď mě, prosím, neruš. Já opravdu nemám čas si s tebou povídat,“ a zase se sklonil nad ty své projekty. To jí rozesmutnilo, ale pořád doufala, že až mu to řekne, tak konečně se zvedne od tý svý pitomý práce a bude mít radost, stejně jako ona. „Miláčku, já ti jen chtěla oznámit, že budeš tatínek,“ řekla suše a odešla do kuchyně. Zarazil se. „Cože? Počkej!“ konečně vstal od stolu a šel za ní. Sedl si naproti ní. „Cože? Kamilko..“ nevěřísně na ni koukal. Jeho pohled nebyl moc nadšený. „Ještě řekni, že nemáš radost,“ byla z jeho reakce trochu překvapená. „Lásko, já.. já... my teď přece nemůžem mít ještě dítě.“ Vyrazil jí dech. Slzy hořkosti se jí rvaly do očí. „Nebreč, ale fakt to nejde. Teď není vhodná doba. Ale jakto? Vždyť jsme si dávali pozor.“ Nemohla věřit tomu, co slyší. „Chtěl bych s tebou dítě, ale ne teď. Víš, v tej mej novej práci..“ Poznámka o jeho zaměstnání jí dostala. „Pořád myslíš jen na sebe a na tu pitomou práci...! To ti je všechno ostatní fuk? Já i tvoje dítě?“ „Já tě přece miluju. Ale ta práce..“ moc přesvědčivě to ale neznělo. „Trhni si! Ožeň se třeba s prací..“ do očí jí vtrhl nový nával slz. Jak to jen mohl udělat? Vyběhla z bytu. Tady už s ním nebude ani minutu, zrádce! Chtěla běžet někam hodně daleko. Někam, kde bude sama. Se svým děťátkem. Když on o něj ani o ni nemá zájem, vychová si ho sama. Nepotřebuje ho. K čemu taky? „Kamilo! Kamilo, stůůj..“ utíkal za ní. Nasedla do auta a odjela pryč. Už ji nedožene. Stál uprostřed silnice. Začínalo poprchávat. Stál a přemýšlel. O sobě, o ní. Miluje ji a nechce ji ztratit. Ač nerad, musel přiznat, že má Kamila pravdu. S tou prací to vážně už přehání. Začal si představovat, jak jí roste bříško, jak se děťátko narodí, jestli to bude kluk nebo holka, jak roste... vždyť už se těší. Proč? Proč byl tak hloupý? Musí jí hned zavolat, aby neudělala nějakou kravinu.
Telefon zvoní. Kamila ho však nebere. Zkouší to znovu a znovu. „Volaný účastník není dostupný..“ vypla si telefon, nechce ho slyšet. Zpackal to. Seděl v křesle a zkoušel vymyslet, co dál.
Jela autem hodně daleko. Zaparkovala u lesa. Oči plné slz. Slz zklamání a hořkosti. Po těch letech, co spolu byli. Jak jen může? Skoro ani neviděla na cestu. Šla pár metrů dál a došla až ke kraji útesu. Sedla si a plakala. Tady bylo její oblíbené místo. Chodila sem, když byla malá a bylo jí smutno. Slzy padaly nejen z jejích očí. Plakalo i nebe. Nechávala kapky, aby jí omývaly slzy z tváří. Vítr ji hladil ve vlasech. Dívala se dolů z útesu a náhle ji napadlo, jaké by bylo skočit dolů. Umřít. Už prostě nebýt. Žádné zklamání a pláč. Nechtěla být sama. Skočí. Skončí všechno trápení. Vstala a šla ke kraji útesu. V hlavě pořád miliony myšlenek. Proč? Proč nechce jejich děťátko? Děťátko! Ne! Skákat nebude. Nemůže. Musí žít. Už pro to malé, co v ní roste. Smrtí nic nevyřeší. Nasedla zpátky do auta a jela ke Karin, ke své nejlepší kamarádce.
Kde by, sakra, mohla být? Kam jen mohla jet? Radek jí pořád volal, ale telefon pořád měla vypnutý. Už to má! Určitě je u Karin! Nebo Karin aspoň bude vědět, kde ji hledat. Rozjel se teda ke Karin domů. Před barákem stálo Kamilino auto. Je tady! „Je tady, viď?“ vyhrkl ze sebe udýchaně, když Karin otevřela dveře. „Nechce tě prej vidět,“ řekla tiše Karin. Pak se začala smát. „To je jak v americkým filmu. Stejně se usmíříte, co? Padej dovnitř, prosim tě..“ Kamila na ní vrhala jen výhružné pohledy. Karin byla vždycky praštěná a skoro vždycky měla pravdu, ale tohle vážně přehnala. Pustit sem toho zrádce! Radek přistoupil až ke Kamile. „Miláčku, promiň. Já, já... jsem debil, idiot. Odpusť. Samozřejmě, že chci být s tebou, s tím maličkým.“ klečel před ní. „Hmm, jak dojemný. Co tak najednou?“ už v to ani nedoufala. Nevěděla, jestli být ráda nebo ne. „Když jsi mi odjela, uvědomil jsem si, že život bez tebe si nedokážu představit. A navíc. To děťátko není jen tvoje, je přeci i moje,“ usmál se na ni svýma oříškovýma očima. Tenhle úsměv jí vždycky dostal. Slova byla zbytečná. Obejmula ho. Byla zase šťastná. On by jí nezradil. Už to ví. Pojedou domů. Oba byli rádi. Radek byl šťastný, že mu odpustila. A Kamila, že ho neztratila a že miminko bude mít nejen maminku, ale i tatínka. Byli zabráni do svých myšlenek. Mlčeli. Radek už odemykal auto, Kamila teprve přecházela silnici. Usmívala se, nevnímala okolní svět. „Kamilkoo! Auto, pozor...!“ vykřikl Radek. Přímo proti ní se vyřítilo auto. Otočila hlavou, uhnout se už nestačilo. Prudký náraz, světla, krev... probudila se až k nemocnici.
Radek seděl vedle ní a držel jí za ruku. Plakal. Proč brečí? Vždyť jsou spolu. Budou tak šťatní. Všichni tři. Však si to zaslouží. „Radku? Co se stalo? Proč brečíš?“ zašeptala tiše. Byla slabá. „Kamilko. Miluju tě, budu pořád s tebou. Já.. já.. to snad není pravda.“ Nechápala. Najednou k ní přistoupil doktor. „Slečno Šimůnková. Máte lehký otřes mozku a pár modřin. Jinak jste v pořádku. Akorát..“ na chvilku se odmlčel, „akorát jste při té nehodě přišla o vaše děťátko.“ Padla Radkovi do náručí a chtělo se jí zase umřít. Proč?... pohladil ji po vlasech a dal jí polibek na čelo. „Budu s tebou, miláčku,“ zašeptal. Věděla, že děťátko jim nic nevrátí, ale že chce žít dál. Pro něho.