Vina

Sedím na pohovce. Koukám na nějaký film, ale děj jde úplně mimo mě. A proč to? Proč koukám nepřítomným pohledem na mihotající se obrazovku? Kvůli jedné SMS, kterou mi poslal člověk, který se už neozval xx měsíců. Kterýho jsem už vymazala víceméně ze svého života.

Asi tak před dvouma-třema rokama jsem vyrazila do hospůdky, do které nikdy moc nechodím, a seznámila jsem se tam s Honzou. Honza mě něčím okouzlil. Nevím přesně čím, možná proto, že byl jiný než ostatní kluci, něčím výjimečný, něčím zajímavý. Prostě v té chvíli jsem myslela jen a jen na něj, a tak mě docela uzemnilo, když jsem zjistila, že má holku. No co... jezdíval za mnou a skvěle jsme si povídali a můj vztah k němu začínal přecházet v čistě přátelský. Ovšem to jsem netušila, že naopak on mne začínal chtít víc a víc a ty chvilky našeho společného povídání, blbnutí ve sněhu a podobně, pro něj jsou něčím důležitým. Nějak mi unikal fakt, že je to spíš samotář, dokonce mi unikalo i to, že přestal mluvit o své slečně!
Asi o rok později mně ale už přestal vyhovovat. Stal se z něj zatrpklej a pesimistickej kluk. Takového jsem ho neznala. Nebavilo ho žít, na ničem neviděl nic pěknýho... ba naopak. Dokonce začal vidět chyby i na mně, na které mne neustále upozorňoval. Nelíbili se mu kamarádi, se kterýma jsem se stýkala, popřípadě kluci, s kterýma jsem chodila... Po jedné hádce mi došla SMS, že se do mě zamiloval, že pro něj strašně moc znamenám, že mě chce... Kdyby to napsal jindy, nebo vlastně vůbec to nenapsal...! Kéž by. Napsala jsem mu něco ve smyslu, že takový věci se říkají osobně a ne v textovce, že proč to napsal zrovna teď, když to mezi náma je takový nějáký... dnes už nevím přesně, co tam bylo.
No od té doby to už opravdu bylo spíš nějáký. Občas jsme se potkali na nějáké akci, pozdravili jsme se - někdy ani to ne. Občas mi od něj došla druhý den SMS, že o mě pořád stojí a tak. Víceméně jsem nereagovala. Prostě jsem ztratila skvělého kamaráda, chtěla sem jít dál... a docela se mi to i dařilo. Až do teď... Na displeji mobilu bliká přijatá zpráva od Honzy.

"O nenaplnenem zivote
Na co je zivot, kdyz nechci ho zit?
Myslim ze lepsi je tento svet opustit.
Nevim, zda zaslouzim si do nebe jit,
zdali se mam jeste se vsim dnes rozloucit?"

Nevěřícně čtu tu esemesku pořád, znovu a znovu, dokola. Nevěřím. Co blázní? Ihned mu odepisuju, co to má znamenat.. že je to pěkná básnička, ale jde z ni trochu strach. Že doufám, že to nemyslí vážně. Píp Píp...
"Ja nevim, jak se to veme. Vzhledem k tomu, ze cumim z 10. patra z okna, tak k tomu nemam daleko." Píšu mu, ať neblázní... co taky člověk vzdálenej x kilometrů může dělat, že. Za chvíli mi pípne mobil znovu.. "No neříkej, že by ti to vadilo...." a další slova.
Heh.. co na tohle říct? Sám moc dobře ví, že jsem se snažila naše kamarádství udržet - nešlo to. Opravdu ne. Ví, že mi není lhostejný, ale už nemáme nic společnýho. Krom těch pár chvil, co mi zbyly uzamčený ve vzpomínkách. Nepíšu už nic. Skončila jsem. Tohle nikam nevede. Proto jen tak sedím a koukám na ty mihotajicí se světýlka přede mnou.

Uběhl týden. Snažila jsem se vymazat ty starosti z hlavy. Přece je rozumný. Přece by neudělal takovou pitomost.

"...Nešťastná náhoda... vypadl z okna. Nikdo neví, jak se to mohlo stát... musel se moc nahnout ven..." ta slova jdou kolem mě. Oblítají mě jako neodbytná moucha. Vrací se ke mně jako bumerang.
"..asi před týdnem... nemohl jsem tě kontaktovat dřív, nezlob se, nebyl jsem schopnej..." jeho jediný kamarád, kterýho sem neviděla už bůhví jak dlouho, se tu nyní přede mnou klepe jako osika. Já jen nevěřícně koukám.
UDĚLAL. Udělal to. Tak přece.

Slzy mi zaplnily tvář a vina moji mysl...