Čekání na smrt

Ležel na posteli a tvrdě spal. Bylo vidět, že má neklidné sny, protože oči pod víčky se mu stále rychle pohybovaly. Někdy němě pohnul rty. Takto už na lůžku strávil dva dny. Nikdo nevěřil, že to přežije.

Dosud nepoznal pocit, který prožíval pávě teď. Bezmocně si uvědomoval, že se nemůže probrat ze snů, které se jeho myslí míhaly jeden za druhým. Před nějakou dobou vzdal i pokusy o probuzení. Čas vnímal jen podle počtu snů, které se střídaly tak rychle, že musel začít počítat stále znovu a znovu.

Právě stál před příjemnou hospůdkou, kam chodíval velice rád. Na ulici nebyl ani jediný člověk a kolem bylo hrůzostrašné ticho. Uvědomil si, že nastal nový sen.
Zmateně se rozhlédl a nevěděl, co má dělat. Otočil se ke vchodu do hospůdky a spatřil, jak z ní vychází krásná žena. Byla velice zvláštní, měla bílé vlasy a tmavě fialové oči, které se na něj mile usmívaly. Vykročil k ní s tichou nadějí. Roztáhla rty v úsměvu, o kterém předpokládal, že bude stejně oslňující jako celá její postava. V tom se ovšem velice mýlil. Místo bělostných zubů se objevil otvor vyplněný pouze bezzubými dásněmi. Kdyby se nenacházel ve snu, zřejmě by dostal infarkt a určitě by ho nepřežil. Rychle se k ženě otočil zády a začal bleskově utíkat na opačnou stranu.
Za sebou však uslyšel skřehotavý hlas: „Přijdu si pro tebe.“ Po téhle větě se zastavil a ohlédl se. Žena vcházela zpět do hospůdky a hrozivě se smála.

Stál na louce, která byla poseta různými druhy květů. Ulevilo se mu, že se nachází někde v jiném snu. Kolem pobíhaly ženy v lehkých šatech. S ulehčením si uvědomil, že ani jedna nemá bílé vlasy. Sednul si do trávy a začal přemýšlet o tom, co to mělo znamenat. Ženy si začaly prozpěvovat a tančit v kruhu kolem jedné osoby, které si předtím nevšiml. Pořádně si ji prohlédl a zjistil, že je bělovlasá. Tentokrát ho svým úsměvem neobdařila. Ne, že by o to stál. Ukázala na něj prstem a jemně si přejela po krku v gestu, které značilo, že zemře. Nevědomky vztáhl ruce ke krku. Ženy v kruhu se na něj usmály a místo normálních zubů měly všechny zuby podobu velmi ostrých jehliček. Tak to už na něj bylo moc. Jednoduše omdlel a spadl na místo, kde měla být tráva a tvrdá zem.

Dopadl do vody, která ho okamžitě probrala. Začal sebou zmateně plácat, než si uvědomil, že takhle se možná utopí ještě dřív. Započal tedy ve šlapání vody a rozhlížel se kolem. Nic, jen nekonečné moře. Pomyslel si, že lepší to už být nemůže. To se však mýlil. Najednou se kolem něj začal tvořit vír, který ho postupně vtahoval. Neměl dost sil, aby se pokusil uplavat. Nechal se vtáhnout a vzpomínal na život, který je už jen pouhou minulostí.

Probral se v lese. Ležel před malou chaloupkou, která mu připomněla pohádku o Sněhurce. Náhle uviděl několik párů opravdu malých nohou. Nadzvedl se a pořádně se podíval, komu patří. A opravdu, šli tam v řadě za sebou trpaslíci. Napočítal jich sedm (jak překvapivé, že?). Ničemu se už nedivil. Pozvali ho dovnitř. Tam uviděl i Sněhurku. Nevěděl, jestli je to ona, ale pojmenoval si ji tak. Jako Sněhurka nevypadala, měla zrzavé vlasy a když se otočila, uviděl, že oči měly jen bělmo. Hrůzou na sebe převrhl horkou polévku. Ani si toho nevšiml, jen zaraženě sledoval tu zvláštní osobu. Po tomto zjištění ji už Sněhurkou nazývat nemohl. Smutně a možná trochu vědoucně se na něj usmála. Čekal další šok, protože z úsměvů začal mít opravdu hrůzu. Naštěstí to byl normální úsměv, který znával, ale pomalu na něj po těch zážitcích zapomněl. Naklonil se zpět k jídlu a chtěl ochutnat, ale opět se ocitl na jiném místě.

Stál na poušti. Tak tady ještě nebyl. Vzpomínkou na jídlo mu byla jen lžíce, kterou držel v ruce. Nemohl se rozhodnout, jestli má jít hledat vodu nebo jestli má zůstat a čekat, až se opět ocitne jinde. V dálce spatřil jezdce na velbloudovi, jak se k němu blíží. Tak a bylo rozhodnuto, zůstane. Čekal celý den na horkém a spalujícím slunci, ale nevypadalo, že by se jezdec přiblížil. Neměl se kde schovat. Na dohled nebylo žádné stinné místo. Co taky čekal, že? Už ho moc věcí překvapit nemohlo. Chtělo se mu spát. To mu také přišlo zvláštní. Jak může být ve snu unavený? Lehl si a celou noc prospal. Po probuzení zjistil, že stále leží na písku, který si musel oprášit z oblečení a tváře, kam se mu nalepil. Podíval se na místo, kde předešlého dne uviděl jezdce. Stále tam byl. Nepoznal, jestli se přiblížil. Rozhodl se, že na něj už čekat nebude. Vydal se mu vstříc. Den plynul pomalu a on měl strašnou žízeň a hlad. Stále se nadějně rozhlížel, jestli někde nespatří oázu. Smůla se ho však stále držela. Ústa měl stále více popraskaná a vyprahlá. Nastala noc, která byla jen nepatrně chladnější. Naprosto vyčerpaně klesl na zem a hned usnul. Nechtěl se probrat. Přání se mu bohužel nesplnilo. Opět začal další mučivý den, o kterém nepochyboval, že bude jeho poslední. Jezdec v dáli se nepřiblížil ani o kousek. Byl zoufalý, přál si být u bezzubé ženy, které se bál, ale přesto v té hospůdce bylo jídlo a pití. Na chvíli zavřel oči a představoval si sklenici vody. Když oči s těžkým úsilím otevřel, uviděl bělovlasou ženu, která se na něj usmívala, ale už ne úsměvem bez zubů. Teď bylo vše tak, jak má být. Byl schopen udělat cokoli, jen aby mohl být s ní.
Přistoupila k němu a řekla: „Mé jméno je Smrt. Volal jsi mne. Chceš pokračovat v naší cestě?“
Věděl, že teď je tak krásná, protože si ji přál. Předtím z ní měl strach a její úsměv by nevnímal nikdy tak jako nyní. Nemusel se ani rozmýšlet. Hlasivky už mu nesloužily a proto jen němě přikývl. Vztáhla k němu ruce. Hned se jich chytil a ucítil úlevu, která se mu rozlévala po celém těle. Věděl, že ona je to, na co celou dobu čekal.

Doktor stál u postele muže, který umíral. Celou dobu sledoval jeho boj o přežití. Dnes po dlouhé době uviděl v jeho tváři šťastný úsměv. Muž vztáhl ruce k něčemu neviditelnému, co doktor nemohl vidět. Lehce ho uchopil za jednu ruku a držel ji tak dlouho, dokud neochabla. To byl konec. Smutně se na mrtvého muže podíval a odešel. V místnosti bylo slyšet jen jemné zaklapnutí dveří.