Země smutku

Svíce osvětlovaly okolí. Plamen se houpal ve větru... Tančil svůj poslední tanec. A když umírá, světlo naše mizí. Ty dál procházíš se. Závojem smutku kolem sebe máváš. Jsi však pro ně jako duch. Nevidí tvé trápení. Pluješ v něm dále a doufáš, že smrt tě brzo navštíví. Miluješ ji, toužíš po ní. Má tolik podob a tolik klientů. Sbohem tedy, přítelkyně má. Proud řeky smrti strhává tě s sebou. Vím, že sis to přála a já nestál jsem ti v cestě. Jen dál vzhlížel jsem k té soše. K dámě oděné do černého roucha. Nebylo ji vidět do tváře. Nejspíše žádnou neměla. Krví zabarvovaly se její šaty. Její duch chtěl z ní vystoupit, ale nemohl. Chladný kámen drží ji uvnitř a slzy padají z jejích očí. Spes sola homines in miseriis consolari solet... Jedině naděje přínáší útěchu v neštěstích. Další kapky jí však naděje zbavovaly. Byla to země smutku a... utrpení. Země, ve které se někdy ocitáme všichni. Ticho přehluší tu řev a všechno náhle bolí. Dlaždice posety jsou růžemi. Symboly tak elegantními a krásnými, že v nich vidím smrt a ne život. Při úplňku ožívá vše, co již dávno nežije. Mrtvé labutě vynořují se nad hladinu. Teď ne spanilé... Jen ohořelá pera a vydloubané oči. Lidé, budťe silní, když přijdete navštívit mě, hostitele smutku. Mnoho z vás, co do mé země zavítají, již neprojdou stejnou branou nazpět. Zhoubná nákaza - beznaděj se šíří příliš rychle. Je však cesty zpět, je pořád naděje. Je jen na vás, čemu dáte přednost. Vítr pročesává mé bílé vlasy. Hejno havranů snáší ze z temných mračen a všichni jej pozorují. Šrámy na jejich duších ošetřuje déšť. Čepele ostří osudu však bodají zas hloubš. Dáví se krásou bouří a tančí v temnotách. Žal krvácejících srdcí nemůžete zastavit. Vidíte ho, cítíte ho. V jejich očích. V očích mladé ženy, v očích chlapce. Chlapce v objetí zármutku, co stanul na zcestí. Chlapce, kterého jsem nemohl povzbudit či zachránit. Neměl jsem tu moc rozhodovat o nich. Měli ji oni. I on zvolil, když nasedl do převozníkovy lodě temnot. Nehnutě jsem ho pozoroval. Bylo to zbytečné... Cítil jsem to. Vzchopte se, lidé. Já vím, vždy bude utrpení... Otevřete ale oči, stále je i štěstí a ne jen smutek. To já nikdy nepoznal. Vy však ano. Aspoň na jeden okamžik. Protože bez štěstí, smutek neexistuje. Aby jste poznali smutek, museli jste ztratit štěstí. Jsou to váhy, které se stále houpají a nikdo je nikdy nezastaví. Zkuste proto zatnout pěsti a pokračovat dál. Opusťte mě a nevracejte se. Neroňte slzy, nemějte strach. Neumírejte. Dies adimit aegritudinem hominibus... Čas zbavuje lidí žalostí. Tak žijte. Pokud ne... Vítám ve světě temnot, ve světě, kde vidíte jen slabost a prohru. Kdy střetáváte se s lidmi, co přejí si smrt. Ve světě, kde máte jen dvě cesty... Vítám v zemi smutku.