Tři ráno

Tři ráno

Tři ráno. Ťukot Tvého srdce se nedal přirovnat ani k tikotu hodin, neboť Tvůj tep byl daleko rychlejší. Cítila jsem to i přesto, že jsem téměř spala. Tvé oči se neusmívaly. Byly pootevřené a zíral jsi do prázdna. Vím, jak Tě trápím. Vím, jak trpíš. Cítím svůj vnitřní smích, když zraněně pozoruješ strop. Vím, že máš svou hrdost, která převyšuje lásku. Vím, že na mě nemyslíš a že jsem jen stín čehosi, co Ti znepříjemňuje a jen občas zpříjemňuje život. Bolí mě mé vlastní trápení, pro které Ty nemáš pochopení. Ležíš vedle mě a já v duchu spřádám básně, které mě zachraňují z pocitu prázdného, smutného života bez lásky, plného bolesti. Nebo mě do něj naopak vtlačují? Snad. Nedokážu žít obyčejně.
Jsem asi Tvůj stín, protože kdybych nebyla, nevím, jak bych toto vydržela. Jsem asi Tvůj neoddělitelný stín, který je závislý na svém nositeli - nositeli, protože každý si svůj stín vláčí s sebou. Jsem stín, který nemůže dýchat a také nedýchá. Tvé oči a hluboká pohled, který mě kdysi očaroval, ve mně teď probouzí negativní pocity a někdy až bolest, když usínám po Tvém boku. Ztratil jsi mě. Ztratila jsem Tě a vše, co je dál, je jen přetvářka.. je to tak? Kdo ví, proč spolu zůstáváme, a kdo ví, jak to je…
Je to jen bolest, nebo je mezi námi i něco jiného? Zůstává touha, sex – občas, a snad i trochu humoru.. tak vypadá partnerství? Co to je… nemáme společné zájmy a dobře nám je spolu zhruba jednou za rok.. tak proč spolu jednou za rok nejsme? Nechceme jeden druhého pro život, ačkoliv spolu žijeme, a nejsme spolu šťastní… nejsme pro sebe jedinými a nevíme, co chceme… takhle jsem to nechtěla. Chtěla jsem vztah, který pro mě bude věčně krásný a hluboký, kdy pro sebe budeme těmi jedinými, plný mnoha společných zážitků, lásky a citu, podpory a vášně.. to nemám, chybí mi to a cítím se sama… co dál? Snad jen bolest… Zklamání. Milovala jsme Tě, zvíře….
Co to s námi je? Je půl čtvrté ráno a po tom, co jsem Ti řekla, nemůžeš spát. Pošpinila jsem – ne Tvé city, protože city nemáš, ale Tvou hrdost a to je víc. Raním Tě – ale jen Tvou hrdost. Když raníš Ty mě – tak mé city. Je to rozdíl? Nedokážu posoudit, jsem natolik vášnivá, citová a emotivní, že je mi pojem hrdost, co se mé osoby týče, téměř cizí…. Jsme tak jiní a zároveň tak stejní….
Usínáš. Já vím, Ty můžeš spát a bortit se ve stínu svých představ a tužeb, které se mnou nesouvisí.. jsem sama. Sama ve svém světě. Vzlykám. Bolí to. Umírám ve světě bez lásky a bez citů a snad.. snad čekám na toho pravého, začínám si to připouštět velmi postupně, ale přece… Nejsi to Ty. Můj potencionální muž jsi byl, dokud ses uměl chovat. Cit se nedá naučit. Buď je, nebo není. Láska se nedá zahrát. Je, nebo není. A oči neklamou a z nich je patrné, co je jen hra, abys mi neublížil svou lhostejností. Na tu hru já stále přistupuji, zas a znovu… Končím, umírám ve svých snech.
Jsou čtyři. Usínám.