Můj nepřítel

Seděl jsem v křesle, přesně naproti dveřím hotelového pokoje, ve kterém jsem čekal již několik hodin. Čekal jsem, ale nevěděl jsem přesně na co. Nevím, co se stane, jak se to stane, ale vím, kdo s tím bude mít něco společného. Čekal jsem na jednoho muže. Na muže, který pro mě znamenal největšího nepřítele, největšího soka. Na muže, kterého jsem skoro zabil a on skoro zabil mne.
Nevnímal jsem, jak mi po tváři stéká krev, nevnímal jsem ani bolest, kterou mi způsobovala zlomená nebo nalomená žebra. Nevnímal jsem ani vykloubené levé rameno. Seděl jsem tam a v pravé ruce držel chladnou ocelovou pistol, která ve svém zásobníku měla jen jeden náboj. Poslední náboj. V pokoji žádné nebyly a já při poslední přestřelce s mým nepřítelem všechny vystřílel. Až právě na jeden, na jeden, který byl nyní úplně na vrchu malého osmimístného zásobníku. Ten byl určen Jemu.
Byla již dlouho noc já se stále snažil neomdlívat a nemyslet na to, že dnes mohu zemřít. Nemohl jsem ale přestat myslet na to, že dnes také může zemřít On. Ten chytrý bídák, který mě tolikrát převezl a porazil, že jsem to nemohl dále snášet. Ale byla to náhoda, že jsme se setkali zde v hotelu, osud nás svedl dohromady a rozhodl, že dnešek přežije buď jeden z nás, nebo nikdo.
Seděl jsem uprostřed tmavého pokoje, všude na zemi byla krev, jak jsem se jen stěží dostal sem, do křesla. Sledoval jsem ty dveře a čekal na něj. Doufal jsem, že přijde, že nebude srab a vejde sem, ke mně. A já tak budu moci učinit to, na co jsem se chystal již dlouho, již několik let.

Někteří lidé si o mně myslí, že jsem zlý. Ale nevím, kde berou tu náturu, aby mě za takového mohli považovat. Zlo je silně irelevantní. Může se zdát, že děláte špatné věci, ale ve skutečnosti děláte věci dobré. Proč by jinak existovalo to rčení ,,účel světí prostředky“? Někteří lidé jsou pakáž, jsou ta spodina. Přesně takový, je můj nepřítel. Člověk, který nemá právo na život.

Noc pokročila a já se začal bát toho, že usnu. Proto jsem si začal tiše prozpěvovat. Nepamatoval jsem si slova, ani název, jen jsem si broukal melodii toho ploužáku, který mi právě hrál v hlavě. Bylo to sentimentální, ale pomáhalo to. Broukal jsem si a neuvědomoval si, že začíná svítat. Přišlo, že jsem na chvilku ztratil soustředěnost a horlivě jsem zamrkal očima. Zaslechl jsem kroky. Tiché, rychlé, jisté. To bude on.

Připravil jsem si svoji zbraň a pravou rukou jsem ji zvedl. Namířil jsem kousek nad kliku dřevěných dveří. Netušil jsem, jestli bude tak hloupý a nechá se tak snadno zabít, ale stejně jsem mířil pořád na to samé místo. Někdo na mé dveře zaklepal. Málem jsem zmáčkl kohoutek, ale poté mi došlo, že On by neklepal.
,,Pokojská,“ ozvalo se zpoza dveří.
,,Nikoho tu nechci! Běžte pryč!“ zakřičel jsem. Žena na druhé straně něco zamumlala, ale poté se ozvala jakási rána, jako by něco spadlo na zem. Přímo u mých dveří. Zpanikařil jsem a zacílil pistolí. Zaslechl jsem zvuk otevíraných dveří. Kdybych chtěl, byl by dávno mrtvý.
,,Zdravím tě, ty kriple jeden,“ uslyšel jsem jeho ocelový hlas. ,,Zabil jsem tu pokojskou, kterou jsi tak netaktně odmítl. No, proslýchá se, že slepí a bezmocní lidé jsou na ty zdravé poněkud nepříjemní,“ zasmál se.
,,Nejsem slepý, ale slabozraký, to bys měl vědět, když jsem tě málem před pár hodinami zastřelil. A buď si jistej, že kdybych chtěl, byl bys teď už mrtvý. A nenadávej mi do kriplů!" zakřičel jsem. Viděl jsem před sebou jen jeho siluetu, ale bylo mi jasné, jak se tváří.
,,A proč. Jsi slepý, na kolečkovém křesle, bez nohou, bez ucha a bez koulí. Co jiného podle tebe jsi?“
Na chvíli jsem se odmlčel. ,,Víš, proč jsem tě ještě nezastřelil?“ zeptal jsem se ho.
,,Proč, nejsi si přesně jistý, kde stojím, když nestojím proti světlu?“ zasmál se.
,,Ne, ale protože jsem já, kripl jeden zapomněl odjistit svoji zbraň,“ řekl jsem a vzápětí vystřelil. On stihl vystřelit také. Trefil jsem ho do krku, on mě do pravé ruky. Slyšel jsem chroptění a viděl jeho tělo padat k zemi. Poté jsem se s pomocí všech sil na invalidním vozíku pomocí postřelené pravé ruky přemístil na balkón, který jsem již dříve připravil na tuto chvíli. Sklo místo zábradlí bylo rozbité. Pravou rukou jsem párkrát otočil kolem u mého křeslu a dostal se tak na kraj balkonu v desátém patře hotelu. Jak už jsem říkal, někteří lidé jsou spodina, která si nezaslouží žít.